Zajímavosti v okolí

Janský mlýn a údolí Janského potoka

Janský mlýn se nachází poblíž vesnic Chedrbí a Štrampouch na okraji lesa a na jednom z konců hlubokého údolí Janského potoka. V létě je krásná cesta podél potoka od Doudovského mlýna k Janskému mlýnu, kdy se dá poměrně snadno za nízkého stavu vody přebrodit potok, což je několikrát potřeba. Janský mlýn je rodištěm zemského školního inspektora a dvorního rady Josefa Webra rytíře Právomila.

Informace:

Větrný mlýn - Štrampouch

Bývalý mlýn se nachází na jihozápadním cípu vesnice Štrampouch. Ze vsi se téměř až k němu dá pohodlně dojít po cestě. Mlýn samotný je však na soukromém pozemku.

Co se o mlýnu psalo v časopise Podoubraví:

Chcete-li shlédnouti západní, severní a východní část našeho okresu, poznati polohu některých míst okresů sousedních, zajděte si k větrnému mlýnu, jež se vypíná nad osadou Štrampouchem v blízkosti Jánského lesa. Zdejší občané říkají mu prostě „Větrník“.

Válcovitá zděná budova, zakončená tupou kuželovitou střechou, stojí o samotě 338 m vysoko nad mořem (Žáky 268 m).

Větrné mlýny byly stavěny tam, kde nebylo vody pro mlýny vodní, a kde vítr vyniká silou, že po celý rok takřka ustavičně panuje značný průvan.

Střecha větrného mlýna pohybovala se volně dokola na kolečkách po okrouhlém trámci na zdi kamenné budovy. Ve střeše byl umístěn silný hřídel, opatřený zvenčí čtyřmi šindelem pobitými lopatami. Změnil-li se směr větru, bylo nutno střechu pákou posunouti lopatami proti větru, aby byly vysazeny jeho síle. Střecha se potom upevnila, neboť jinak by ji vítr otočil v opačnou stranu. Lopaty větrem uvedeny v pohyb. Ozubeným kolem na hřídeli převáděla se sila na jiné kolo, jež pohánělo mlýnské zařízení uvnitř budovy. Mlýn vesele klepal.

Náš větrný mlýn, podle dosud zachovalého plánu z r. 1820, vystavěn zednickým mistrem Pavlem Králem a stavebním inženýrem Waldou téhož roku. Dal jej zbudovati tehdejší majitel žáckého panství, jemuž i Štrampouch náležel, marquis de Trasegnies, rodem Holanďan, aby měl upomínku na svoji vlast. Mlýn byl v několika letech zdokonalen tak, že úplně vyhovoval potřebám místního obyvatelstva. Měl dvě složení. Mlel mouku a omílal i ječmen na kroupy. Při mlýně bývala též lisovna oleje a drtilo se obilí ke krmení panského dobytka. V suchých letech, kdy se musilo s mletím jezditi buď daleko do hor, neb až na Labe, často, velmi často, jak se říká, „vytrhl zdejšímu obyvatelstvu trn z nohy“.

V novější době byl náš větrník mlýny vodními, parou, elektřinou a motory nevděčně odsouzen k zahynutí. Vnitřní zařízení odstraněno, lopaty a hřídel zdolal zub času. Zbyla z něho malebná zřícenina.

Informace:

Muniční sklad Adamov

V lese u obce Adamov se nachází bývalý muniční sklad, postavený na začátku 50.let a opuštěný někdy okolo roku 2003. V tomto období využívaly muniční sklady dvě jednotky - vojenský útvar 5944 Čáslav (13. tankový pluk) a letiště Čáslav-Chotusice.

VÚ 5944 tu skladoval tankovou munici ráže 100 mm do tanků T-55AM1, kulometnou munici, munici do samopalů, pistolí, granáty, atd. V největší hale byla prý skladována i letecká výzbroj, řízené a neřízené rakety, pro potřeby čáslavského letiště.

Muniční sklad hlídali střídavě tankysté a letci. Chodily se tu dvě trasy, jedna ve tvaru C (mladší část skladu) a druhá ve tvaru O (starší část skladu). Na budovách byly otočné vypínače, které sloužily jako kontrola obchůzky. Světla na panelu ve strážnici ukazovala pohyb strážného. Strážnice byla samostatně oplocena asi 20m od skladu. Působil tu velitel stráže, závodčí a šest strážných.

Cestou od muničního skladu směrem na východ k obci Přibyslavice, se v lese nacházejí bývalé lomy, které po vytěžení sloužily jako střelnice pro adamovský muniční sklad.

Když staré muniční sklady u obce Adamov dosloužily, byla munice, do dokončení výstavby nového muničního skladu Červený vrch, uskladněna v přístavkách úlů letounů na čáslavském letišti. Provoz nového muničního skladu Červený vrch byl zahájen dne 3. listopadu 2008. V kobkách je uložena jak pěchotní, tak letecká munice jako například řízené střely AIM-9M Sidewinder, kterými je vyzbrojen každý hotovostní letoun JAS-39 Gripen.

Informace:

Tisá skála

Tisá skála se nachází jen kousek od silnice mezi Přibyslavicemi a Bratčicemi. Vedou tudy turistické trasy. Na vršku skály je postavená dřevěná bouda. Dříve tu prý býval tisový les, který byl posvátný starým národům.

Co se o Tisé skále psalo v časopise Podoubraví:

Na jihozápadní části okresu čáslavského obloukovitě objímá vesničku Přibyslavice horský hřbet, pokrytý jehličnatými a březovými lesy. Dřevěný plot uzavírá je jako oboru, v níž se chová vysoká zvěř. Od nedávna i divoký kanec měl tu svůj domov. Uprostřed hřbetu, dvě až tři sta kroků od silnice, vystupuje pyšně nad koruny modravých smrků žulová kupa, „Tisí skála“. Jméno jí dal jehličnatý strom tis, který zde druhdy upevňoval své kořeny. Během doby se úplně vytratil a dnes v českých lesích tu a tam vzácně roste. Napříč obory, směrem od Přibyslavic k Bratčicům, táhne se jako bílá páska okresní silnice tak přímo, že když vstoupíme do lesa, brzy z lesní zeleni blýskají se vrata brány protější. Nádherná procházka! Osvěžující vůní se sílíme, a nevylíčitelnými krásami přírodními se kocháme. V dobách ranních, poledních a večerních skupiny srnek a daňků přebíhají silnici.

Odbočíme-li vpravo, vystoupíme pohodlnou cestou a stinným loubím po desetiminutové chůzi na žulovou kupu „Tisí skálu“. Nyní se rozhlédněme! Dole pod námi strmí na sta skalních balvanů a útesů, podobných brzy zříceninám hradů, brzy lidem, zvířatům a vybájeným obludám a nestvůrám. Ty dodávají krajině romantického a divokého rázu. Lid dává často jméno osamělým balvanům, ku kterým i pověsti a báje připojuje (zkamenělé stádo, zakleté město atd.). Také vypravuje, že rozházené kameny roztrousil čert, když se mu v letu pytel protrhl. Kapradiny ukrývají na sta pestrých lišejníků, jatrovek a kypré mechy stelou měkké podnoží věkovitým velikánům, kteří až na vrcholu skály kořeny zapouštějí. Tisí skála je 390 metrů vysoká. Týmě tvoří mohutný žulový balvan, k němuž srovnány jsou menší tak, že tvoří přirozené stupně, k nimž mladé štíhlé tělo smrkové dalo zábradlí. Bývala zde střecha na sloupu připevněna a poutníci tužkou i nožem se tu zvěčňovali. Uchvacující rozkoš jest dlíti u korun stromoví, pozorovati bílé vesničky, a protější Železné Hory, patřiti na Lichnici jako starou přítelkyni, stopovati pásmo lesnaté, kde směrem k Přelouči z paseky vykukuje myslivna Vedralka, zalétnouti zrakem na Kaňk, kdysi stříbronosný a naší slavnou Vysokou. Obzor k Ledči a ku Světlé uzavřen jest lesy, jež velebnou píseň šeptají. Čáslav vábí zraky štíhlou věží a Přemyslovou baštou a Kutná Hora chrámem sv. Barbory. Dole pod temenem homole stával stolek a dvě lavice, na kterých bylo možno si okamžik odpočinouti a naslouchati zpěvu lesních hrdliček. V máji dojemný chorál zpěvného ptactva odráží se od mohutné skály, dávaje tak ozvěny rozmanitých hlasů, z nichž vyniká zpěv kosa a drozda. Večerní žalmy odhoukávají sovy. Někdy plachá srnka po špičkách přihopsá, zvedne nevinné zraky své a zamyslíc se málo, zmizí v blízkých houštinách.

Hornina, ze které skalnatý hřeben se skládá, je žula. Otevřeny jsou v lese 3 lomy. Ve 2 lomech se láme stavební kámen. V jednom kameníci loupají žulové tabule, z nichž dělají rozmanité pomníky, kříže, schody, žlaby, sloupy, dlaždice, mezníky ap.

Až přijde čtenář do sadů, zvaných „Rusalka“ v Čáslavi a bude čísti jméno jich zakladatele, nechť si také připomene, že balvan, na němž nápis je vytesán, pochází z Tisí skály.

Informace:

Hrad Chlum

Trosky hradu Chlum se nacházejí ve stejnojmenné vsi nedaleko Zbýšova. K hradu se musí uhnout ze silnice a projít uličkou mezi domky. Kamení z hradu použili lidé na stavbu domů, takže tu toho moc nezbylo. Pod troskami je zachovalá část sklepení s jednou úzkou boční chodbičkou a zatopenou, asi 2 m hlubokou prohlubní.

Co se o hradu Chlum psalo v časopise Podoubraví:

Málo velmi málo zbylo z hradu kdysi značně rozsáhlého, jehož zříceniny spatřiti lze dosud ve vsi Chlumu na lesnatém návrší 3 km jihovýchodně od Zbýšova. Za prvním stavením vesnice zahne turista vlevo a pak vpravo uličkou mezi domky a jest u samého hradu. Ještě několik kroků po dvorku u chaloupky a stojí na čtverhranném nádvoří hradním. Na protější straně nad strání k potoku se sklánějící zří rozvaliny hradu. Několik zborcených zdí a oken, výklenek nebo část klenby naznačují dosud značnou rozlehlost bývalých místností hlavního paláce čili „domu páně“. Ostatní vše zmizelo, neboť ze zřícenin hradu vystavěna jsou všechna obydlí vísky Chlumu, jež bývala druhdy úhledným městečkem, vzniklým jako podhradí Chlumu, založeného kol r. 1260. Hrad chránily dvojité či trojité náspy; na jižním rohu jsou zbytky hlásky, odkud je pěkný rozhled k východu a k severu; jižní a západní obzor zaclánějí lesy. Z nádvoří je polozbořený vchod do sklepa, dříve rozsáhlého, nyní částečně zazděného, na jehož dně je silná vrstva hlíny a kamení, že jen sehnutě lze procházeti. Asi v polovici délky možno jen skoro čtvernožky přejíti do vyšší části sklepa, v němž na konci byla studně, nyní kameny, jež do ní házeli návštěvníci hradu, úplně zasypaná. Při návštěvě před 25 lety bylo slyšeti ještě hodné žblunknutí kamene, dnes již jen mezi kamením voda prosakuje. Od studny vede jakási chodba do bývalé hlásky. V rozvalinách hradu bylo mnoho a často kopáno, jednak aby se získal materiál na stavbu domků, jednak za účely vědeckými. Nalezeno bylo mnoho cenných předmětů středověkých i novějších, jež byly uloženy ve sbírkách „Včely Čáslavské" mj. i dvě kamenné sekyrky, nasvědčující, že hradiště již v pradávných dobách bylo osídleno.

Tak nepatrné zbytky hradu stále chátrají a bylo by škodou pro zdejší kraj, aby památka tato úplně byla ponechána pozvolnému zničení!

Když se turista vyprostil z chladného objetí hradního sklepení, vyhledá si teplé místečko na slunci, aby si ještě připomněl stručně dějiny hradu.

Jako první známí páni z Chlumu byli Bleh z Chlumu a jeho syn Mstislav ve 13. století, jehož náhrobek je v čáslavském kostele; dále Diviš, Mstislav a Jan z Chlumu. Roku 1417 při dělení velkého panství pánů z Chlumu, obdržel hrad Jan z Chlumu, po jehož smrti majitelé se střídali, až okolo r. 1600 přechází Chlum v držení Jana Lukavského z Lukavce. Ten však brzy jej prodal i s městečkem Chlumem a se vsemi Čejkovicemi, Opatovicemi, Lhotou Bohunkovou a dvorem Zbýšovem bohatému měšťanu čáslavskému Janu Hanušovi ze Šaratic r. 1604. Krátce držela Kunka Strakova z Nedabylic Chlum a Dobrovítov, na krátko též obé Jan Rudolf Trčka, neboť již r. 1634 přiděleny byly za vydatné služby při exekuci Valdštýnské v Chebu plukovníkovi Valteru de Veroux. Roku 1651 prodali tyto statky věřitelé Ferd. Robmhapovi ze Suché na Lichtenburce, od něhož zboží to koupil Vilém Mladota ze Solopisk. To již byl hrad Chlum rozbořen. Rozbořili jej 9. června 1645 Švédové, kteří čáslavský kraj zaplavili, Čáslav velice zpustošili a tu zvlášť na hradě Lipnici trvale se usadili, odkudž daleko výpady činívali. Jeden oddíl vojska Švédského bral se od Chlumu k Ledči a byl od sedláků u Číhoště (asi 5 km od Chlumu) přepaden a pobit. Dosud ukazují to místo na jednom poli.

Ke konci 17. stol. vidíme Chlum (již jen „zboží") v držení Jana Fr. Rabenhaupta ze Suché, jenž jej prodal r. 1703 svobodnému pánu Frant. Pavlu Harantovi z Polžic spolu se statkem a vsí Krchleby, vsemi Souňovem, Zbýšovem, Lhotou, Opatovicemi a pustou vsí Suchotlesky u Hraběšína, vše za 90 000 zl. rýn. Potom koupil týž Harant r. 1710 dvůr a ves Šebestejnice za 8.000 zl. Pak přešel dne 24. října 1748 v majetek konventu kláštera sedleckého, a když r. 1783 císařem Josefem II. klášter byl zrušen, připadlo zboží to náboženskému fondu a 6. září 1819 prodán král. komorou nejvíce podávajícímu Karlu Filipu Janu knížeti ze Švarcenberka. Při provádění zákona o pozemkové reformě přešlo mnoho pozemků z majetku Švarcenberkova do rukou drobného lidu zemědělského.

Smutné zříceniny hradu připomínají tak osudy všech mocných kdysi tohoto světa, kteří na hradě v lesku a slávě vládli, od pánů z Chlumu až na poslední, na nichž se vyplnila, nebo jistě kdysi vyplní slova: „Sic transit gloria mundi!“ (Tak zachází sláva světa ).

Zdroj obrázku: www.veduty.cz

Informace:

Čejkovický dub

Čejkovický dub, vysazený roku 1470, je jedním z nejstarších stromů v kutnohorském okrese. Dub stojí na prostranství ve vsi před domem č.p.17 a je volně přístupný. Výška stromu je zhruba 20m a obvod kmene 803cm.

Informace:

Třebonínské lomy

V údolí u Třebonína, kde protéká Medenický potok, se po jeho stranách nachází bývalé lomy na vápenec a mramor. V údolí se také nacházejí terénní zbytky tvrze Lomec a dalších opevnění. Přístup do údolí je buďto z Třebonína nebo ze vsi Lomec.

Co se o třebonínských lomech psalo v časopise Podoubraví:

Málokterá vesnička vyniká tak pěknou polohou jako náš Třebonín. Na západní straně Třebonína vine se jihozápadním směrem k vesnici Lomci malebné údolí zvané „ve skalách“. Krásu údolí zvyšují kolmé, rozervané stěny skal, k severu pokryté jasně zeleným mechem a balvany, které visí jakoby přilepeny k srázným výčnělkům skalním. Na dně tohoto údolí bublá Medenický potok, který vytéká z rybníka Medenice a vlévá se u Vodrant do Klejnárky.

Mezi Třebonínem a Souňovem leží mlýn zvaný „hruškový“ a několik stavení. Proti mlýnu na levém břehu potoka jest několik domků, kde se říká „ve vápenkách“. K západu za nimi vypíná se skála, v níž se dobýval vápenec a mramor. Asi 300 m odtud proti proudu na pravém břehu potoka jsou lomy jiné, zvané „ve skalách“.

Skály v celém údolí složeny jsou z ruly. Mezi ni uloženy jsou vrstvy vápence a mramoru. Vrstvy tyto táhnou se od západu, slabě počínajíce a k východu se zesilují.

Oba lomy jsou rozsáhlé a podobají se středověkým síním rytířským. Mohutné sloupy drží krabaté, lesklé klenutí hlubokými trhlinami rozervané. Balvany nad vchody se často utrhnou a s hromovým hlukem padají dolů. Na stropech lomů našly se i pěkné krápníky. Nejhlubší štoly jsou v lomu „ve vápenkách“ prý přes 30 m hluboké.

Lomy třebonínské jsou nyní opuštěny. Záplava vody učinila konec rušnému životu v těchto místech.

Údolí však pamatuje rušnější doby. Ještě před 30 lety bylo jinak. Před lomem „ve vápenkách“ stály dávno před rokem 1870 dvě peci, v nichž se pálilo vápno. Poněvadž tyto peci byly na svahu, nazývali se „nahoře“. V nich topilo se dřívím. V jedné peci bylo až 120 korců vypáleného vápna a hořela 2-3 dny.

Po roce 1870 postavilo město Kutná Hora 3 nové peci tvaru nálevkovitého, v nichž se topilo uhlím. U lomu „ve skalách“ postavil nájemce lomu Frant. Pospíšil také dvě peci podobné. Staré pece na dříví byly pak zbořeny. Týdně pálilo se pět i více pecí. Vápno rozváželi nájemci lomu sami nebo jednali rolníky z okolních obcí. Chudí lidé roznášeli vápno v nůších po vesnicích. Prodávali buď po kuse nebo na čtvrtce.

Nájemci platili z každé peci vápna určitou částku nájemného z lomu. Vápno třebonínské bylo daleko široko známo a pokládáno bylo za lepší než pražské.

Největší význam kladen byl štukům. Byly to velké kusy zvlášť vybraného mramoru, které byly se značnou pečlivostí trhány. Odtud voženy byly do Kutné Hory (dílna p. Vladislava) ba i do Prahy a mnohých jiných českých měst. Na hřbitovech v Čáslavi, v Močovicích a i jinde v našem okolí nacházejí se pomníky z třebonínského mramoru. Balvany takové (štuky) musily býti bez „slují“ (pryfů). Stalo se mnohdy, že pracně dobytý kus musil býti roztlučen, poněvadž byla na něm nalezena „sluj“. Z odštěpků štuků pálilo se vápno.

Znenáhla se však začala v lomech objevovati voda. Zřízeny byly dvě pumpy, kterými se voda ve dne v noci čerpala. Pak byla z Kutné Hory přivezena velká parní pumpa, ale nadarmo. Lomy byly předurčeny záplavě. Práce v lomech se menšila.

Posledními nájemci byli Frant. Pospíšil a Jan Voska (otec kap. Vosky). V lomech však se pracovalo s nebezpečím. Podpěrné sloupy stále se zeslabovaly a ubíraly se i části slabého stropu. Komise z Kutné Hory zakázala veškerou práci v lomech, poněvadž část lomu hrozila sesutím.

Ještě i po této komisi se pracovalo. Tehdy Jan Voska s dělníky Bobkem a Bouslavským chtěli odtrhnouti se stropu kusy vápence. Po výstřelu vešli do lomu, ale strop se zřítil a pohřbil je.

Pak po menších a menších částech pálil vápno V. Šťastný, až před r. 1890 přestaly „vápenky“ třebonínské čaditi navždy, a lomy ponechány byly klidu a zapomnění.

Informace:

Zaniklý šebestěnický důl na stříbro

Mezi nejodlehlejší a zároveň i nejméně prozkoumané hornické lokality širšího okolí kutnohorského revíru náleží také Šebestěnice, vzdálené 15 km JJV od Kutné Hory. Podle J. Schallera byly u Šebestěnic ještě na sklonku 18. století patrny zbytky starých stříbrných údajně již Uhry zničených dolů, které se rozkládaly zčásti na JV okraji vesnice a zčásti dále na JZ na lesní stráni.

Podle regionální literatury se v této obci kdysi nalézaly dva zasypané doly a další tři v lesíku na tzv. Šachtách. Že část území v Šebestěnicích je poddolována, naznačila již poměrně velká asi 20 m hluboká propadlina, která se vytvořila v noci z 6. na 7. února 1940 u usedlosti čp. 31 poblíž okresní silnice do Zbýšova. Po rozhodnutí tehdejší správy kutacích prací v Kutné Hoře byla pak krátce nato zavezena. Podle zprávy J. Nováka z roku 1948 se ještě tehdy v Šebestěnicích nalézaly tři obvaly, z nichž nejjižnější dosahoval hloubky 6 m, a za stodolou domu čp. 4 byl ještě zřetelný zbytek větší haldy.

Existenci starých dolů v této obci potvrdil pak další pokles terénu, který zde nastal znovu téměř o 50 let později. Pod stejným domem čp. 31, ale na jeho protějším JV rohu, došlo totiž v únoru 1987 k vzniku další velké kráterovité deprese eliptického tvaru o délce Z-V osy kolem 7 m a S-J osy téměř 6 m a hloubce kolem 3 až 3,5 m, takže její celková kubatura dosáhla 60 m³. Její boční stěny tvořily kvartérní jílovité hlíny s úlomky ruly a místy i typické haldoviny. Střed této propadliny se nalézal zhruba 10 m jižně od místa, kde zával staré šachty způsobil v roce 1940 poškození SV okraje této budovy. Protože následkem této pozdější události, vyvolané rovněž nepochybně propadem další několik desítek metrů hluboké staré těžní jámy, se zhroutila protější část základů a potrhala obvodová zeď tohoto objektu, bylo nutno k zajištění jeho statiky provést poměrně rozsáhlé asanační práce.

Při podrobnějším terénním výzkumu v roce 1987 byly v prostoru obce Šebestěnice zjištěny ještě tři většinou již zcela aplanované hornické odvaly a jižně od obce vedle silnice pozůstatky dalších několika hald a obvalů, vyznačujících polohu zdejších bývalých dolů, které nepochybně sledovaly stříbronosnou žílu S-J až SSV-JJZ směru.

Třebaže dolování v Šebestěnicích je nesporně velmi starého data, dochovalo se o něm jen málo údajů. První autentické zprávy se vztahují teprve k jeho obnově před koncem 16. století. Šebestěnice však tehdy patřily V. Studeneckému a z toho důvodu zde při propůjčkách docházelo k různým majetkoprávním sporům. I přesto však se na několika dolech rozvinul v 70. letech 16. století menší těžebný provoz, který byl řízen perkmistrem Havlem Šiškou z Kutné Hory.

Ruda, která se zde dobývala, se také vozila k dalšímu zpracování do kutnohorských hutí. Na samém sklonku 16. století však dolování u Šebestěnic opět skončilo. Nový pokus o vzkříšení zdejších stříbrných dolů, jak uvádí J. Schaller, byl učiněn v 18. století, když sedlecký klášter koupil v roce 1741 zboží Krchleby včetně Šebestěnic. Jeho dosti pochybná hornická aktivita však záhy skončila údajně již po vytěžení pouhých 60 lotů, tj. 1 kg stříbra. Nejasné zmínky o báňské činnosti na území této obce jsou podle J. Nováka obsaženy i v josefinském katastru z roku 1787, kde je pozemek č. 20 označen jako „kus trávníku samý rum, někdy šachty“ a č. 358 v tzv. Spáleninách jako „panský haldy od starodávna vyházený“.

Ložiskové poměry okolí Šebestěnic jsou málo známé. Přihlédne-li se však k pozůstatkům středověkého dolování, je možno se domnívat, že zde vystupuje minimálně jedna žíla, která je vyplněna převážně křemenem s lokální příměsí rud barevných kovů a stříbra. Po této stránce také projevuje určitou podobnost s rudami vlastního kutnohorského revíru. Hlavním rudním minerálem, zjištěným na zbývajících haldách, je hnědý až hnědočerný sfalerit, který vykazuje střední obsahy Fe a Cd a malé množství Mn, Cu a Ag.

S dolováním stříbra v Šebestěnicích by mohla souviset dřívější existence soustavy rybníků na Šebestenickém potoce. Směrem od pramene to byly Malý Vosenický, Velký Vosenický, Telecí, Brodecký, Kamenný, Prostřední, Kociánek a Návesní. Rybníky na sebe těsně navazovaly a způsob jakým byly vystavěny i jejich počet poukazuje na fakt, že měly zadržovat co nejvíce vody. Většina historiků se domnívá, že funkce této soustavy byla opravdu spojena s báňskou činností v tomto regionu. Vzhledem k množství vody, které zadržovaly, je tento argument logický. Proti této teorii však hovoří několik faktů. Jak vyplývá z archivních zpráv, vytěžená ruda se v Šebestěnicích nezpracovávala, ale dovážela se do hutí do Kutné Hory. Rybníky jsou také lokalizovány na druhé straně obce, než jsou doloženy štoly.

Na I. vojenském mapování z druhé poloviny 18. století je zaznamenáno všech osm rybníků. Na dalším mapování z počátku 19. století jsou zaznamenány rybníky již jen dva. V současnosti je jediným existujícím rybníkem z původní soustavy pouze Návesní.

Použitá literatura - Autor: Dr. Jaroslav Bílek, Název: Kutnohorské dolování (6. Kutací a průzkumné práce v kutnohorském revíru a v jeho okolí).

Co se o šebestenickém dole psalo v časopise Podoubraví:

RUDNÉ BOHATSTVÍ JIHOZÁPADNÍ ČÁSTI ČÁSLAVSKA

Méně zpráv, avšak přesnějších, co se týče lokalizace, máme o Šebestěnicích, kterým se prý říkalo „Stříbrnice". Schaller ve své Topografii říká, že „Šebestěnice s dvorem mají 30 domů a jsou zde ještě známky po bývalých dolech na stříbro, které byly pravděpodobně zničeny Uhry“. Doly byly obnoveny kolem r. 1570, neboť r. 1572 se dává závazek Havlovi Šiškovi na pergmistrovství (vedoucího dolu) na stříbrných horách u vsi Šebestěnic. Erker se zmiňuje ve své zprávě z r. 1581, že na pozemcích pana Václava Studnického, vzdálených dvě míle od Kutné Hory, byly staré stříbrné báně (doly) obnoveny od nákladníků a odtud dána ruda do kutnohorského rudního prodeje (nákladníci byli měšťané, kteří těžili z hor vlastním nákladem). Pokusy o obnovení dolů podnikl v druhé polovině 18. století řád cisterciáků, avšak brzy bylo dílo pro nedostatek peněz opuštěno.

V Josefínském katastru r. 1787 nalézáme dva názvy polí, připomínající dolování. К pozemku č. 20 „Kus trávníku samý rum, od starodávna, někdy šachty, od žádného užitku." а k č. 358 „Panský haldy od starodávna vyházený.“

Přímo v terénu jsou zachovány neporušené stopy po dolování jen jižně od Šebestěnic v lesíku zvaném „Na šachtách", kde je dobře znáti tři jámy, z nichž nejjižnější prohlubeň je 6 m hluboká, avšak prokopáním haldy jsem nenalezl rudy, jen žilný křemen.

Celá jihovýchodní část vesnice Šebestěnice stojí na starých odvalech asi 3 m vysokých. Zde se propadla jáma v č. p. 31, jež byla 6 m dlouhá a 2 m široká, o svislé hloubce asi 20 m, dále byla voda. Materiál vytěžený ze studny tohoto stavení je rula, silně prokřemenělá. V č. p. 8 prý se též propadla jáma a za stodolou č. p. 4, ke kterémuž se váže též název „Na šachtách", byl homolovitý vršík asi 6 m vysoký, v němž prý byla nahoře prohlubeň (snad pozůstatek větší haldy). Směr žíly v Šebestěnicích odpovídá směru v Dobrnicích.

O bohatosti dolů máme zprávu jen z 18. století, kdy bylo vydobyto 748,730 g stříbra. Rudu na odvalech jsem nenalezl, avšak z rozsahu starých prací vysvítá nebohatost šebestěnického pohoří.

V lesích směrem k Dobrovítovu jsem nenalezl stopy po dolování, o nichž se zmiňuje prof. Kratochvíl. Jižně od Damírova „Na oltáříčkách" je terén porušen. Srovnáním by snad mohla vzniknouti domněnka, že běží o staré odvaly, avšak zde dle historických zpráv stávala vesnice.

Slovanské mohyly u Chedrbí

Výzkum Klimenta Čermáka

Večer před sv.Filipem a Jakubem září celý obzor čáslavský nesčíslnými světly a jarním vzduchem zaznívá hlahol mládeže pálící na výšinách „čarodějnice“. Nejčilejší rej panuje u Čáslavi na rozcestí silnice močovické a krchlebské. Na samém pak obzoru jihovýchodním běhají opět světla nad Chedrbí, malé to jen osadě při krchlebské (táborské) silnici v rozkošném údolí Klejnárky ležící. Tam již na obzoru stoupá silnice značně a dalekou poskytuje vyhlídku k severu a východu. Minula dávná století, a přece ještě pohanský zvyk tento zde panuje, jak před více než tisícem let, kdy podobné činili obyvatelé osad zdejších, jichž prach uložen v lese na vysoké vrchovatině mezi Klejnárkou čili potokem Janským a potůčkem Paběnickým čili Závěrovským.

Jdouce z Čáslavi půl druhé hodiny směrem jihozápadním dojdeme tiché Chedrbi, kde oba jmenované potoky se pojí a dále pode jménem Klejnárka tekou na Vodranty a Krchleby. Mezi nimi vysoko pne se vrchovatina ku Klejnárce kolmou „Červenou“ skalou zapadající blíž Janského mlýna, a neméně divokou roklí se sklánějící ku Závěrovskému potoku. Na výšině pak za lesem, překrásně tu pěstovaným, založen Hraběšín (Raběšín), od Chedrbí asi půl hodiny k jihovýchodu vzdálený, kam nejkratší cestou jde se po pěšině lesní, která na půl cesty vede přes nejvyšší z osmi tu nasypaných mohyl, na niž jsem r.1882 p. učitelem Ant. Filipím a velebn. p. P. Fr. Typltem laskavě upozorněn byl.

Nejbližší jim stavení jest hájovna v Dubině při silnici táborské. Odtud přešedše lávku přes potok Závěrovský a vystoupivše po cestě lesní až ku znamení na mapě generálního štábu výškou 314 m.n.m. naznačenému, po tak zvané „knížecí cestě“ stále do kopce za 10 minut ocitneme se u samých mohyl, kde se zmíněná pěšina v pravém úhlu s cestou „knížecí“ křižuje.

Okolní krajina dávno byla již zalidněna, a proto známa hojnými nálezy předhistorických památek. Tak zejména objevena dvě kladiva kamenná při lámání „červené“ skály v díře, a užíváno jich od tkalce na závaží ku stavu, až jich prvotný účel p. t. c. k. zemský školní rada Josef Webr za pobytu svého v Janském mlýně poznal a do Musea království Českého odevzdal. Tamtéž u potoka našel r.1883 chlapec sličný mlat s poměrně velikou děrou. Týž měří jen 10 cm zdélí, 5,6 cm zšíří, s děrou hladce vyvrtanou v průměru 3 cm z kamene na obě strany klínovitě zúženého a 3,4 cm vysokého. Blíže ku Chedrbí v potoce nalezen hrot křišťálové šipky do podoby mandle vyštípané, 2 cm dlouhé a podobně široké. Ze Štrampouchu na levém břehu Klejnárky máme ve sbírkách „Včely čáslavské“ kus perly jantarové a denár knížete Břetislava II. (1092—1100). Nedávno pak náhodou vykopal v Krchlebích v hostinci proti kostelu rolník dva mocné mlaty, z nichž větší přeražený jest amfibolitový, kdežto druhý, válcový sekeromlat zhotoven z hadce, kterého v krajině této vůbec není, takže odjinud sem přinesen. Také popelnice častěji nalézány v cihelně krchlebské. V krajině této připomíná se též blíž Hraběšína při levém břehu Klejnárky (Vraního dolu) Kočičí Hrádek, a za blízkým Třebonínem Hrádek naproti Boru, nyní zaniklému.

Z poloh sousedních památny jsou tyto názvy místní: Závěrky blíž mostu přes potok Paběnický, pak příkop Chobot řečený, s potůčkem souběžný, též místo „v losích“ mezi Dolními lesy, na kterýchžto půdě vlastně mohyly ty se nacházejí. Vlastníkem krásně pěstovaných lesů těch jest pan Karel kníže ze Schwarzenbergu a na Vorlíku. Tyto lesy rozkládají se na ostrohu 150 m dlouhém, jenž na straně k Hraběšínu nijak ohrazen není, nýbrž pouhé již názvy polí sousedních „Na oboře“, a č. parc. 556 „ U jezera“ tomu nasvědčují, že zde jindy jakési přehrady bývaly, ačkoli zajisté více jen přirozené, poněvadž zde šířka ostrohu na 170 m drží. Staří pamětníci tvrdí, že okolo mohyl a na nich stával lipový háj, jak sem tam ještě na podrostu znamenati lze. Cesta „knížecí“ stoupá k východu a proto byla od mohyl vyhlídka jen k západu na Třebonín a k severu na Chedrbí.

Mohyly rozestaveny jsou po obou stranách cesty „knížecí“, a to 5 k severu a 3 k jihu od ní. Největší z nich (III.) dříve sahala do cesty a bylo jí ubráno, jakkoliv původně již měla podobu prodlouženou. Ostatní jsou obvodu kruhového. Nejvyšší měří 15 m, nejnižší (IV.) rozlezlá již sotva 0,5 m. Co do obvodu vyniká opět mohyla III. měrou 52 m, a nejmenší obvod 15 m vykazuje ona mohyla IV.

Naznačíme rozestavení mohyl na pohřebišti tom římskými číslicemi na následujícím obrazci:

K jihovýchodu roztroušeny balvany amfibolitové, z nichž mnohé mají tvar sedátek a mechem jsou obrostly. Byl tedy materiál k stavbě mohyl na blízku.

Již před čtyřiceti lety zakopnul tu jakýsi mladý Hájek, avšak zjistiv „pohanský hřbitov“, zastavil ko-pání. Tehdy, dle doslechu, našli zde střepiny a přesleny. Staří lidé říkali pak mladým, že tu býval hřbitov, ti však nedůvěřivě vrtěli hlavou. Letos v srpnu tedy pustil jsem se do otvírání týchže na vlastní groš, když ochoty ku vedení nákladu na řádný výzkum jejich z jiné strany se nedostávalo.

Po předběžném vyměření a narýsování půdorysu celého pohřebiště počato s prací na mohyle II. kde dříve již veleb. p. P. Typlt zakopnul a hned blízko povrchu prý dlouhého hřebu (jehlice?) železného dobyl. Zde hnán příkop až ke dnu mohyly směrem od J ku S. Když zaryto již 2,5 m od kraje do vnitra, objevena střepina v hloubi 60 cm, blízko ní slabá kůstka, pak jen asi 3 dm dále část hrnce s vlnitou jednoduchou ozdobou, na povrchu hnědě zbarvená, jakoby v olšovém popelu ležela. Jiný střípek ležel na vrstvě říčného písku, který po celém dnu mohyly byl rozestřen ve výši asi 10 cm a svou barvou žlutavou lišil se od nasypané země slídnaté s hojnými úlomky kamenů. Byl sem patrně přivezen, kdežto ostatní násyp brán z blízkého mohylám místa. Když příkop doveden až pod vrchol, začala se země černati, až uhozeno na kousky uhlí a popeliště, jež jako hnízdo v hloubi 1,1 m neporušené leželo.

Takto prokopána byla mohyla též napříč, avšak ničehož více neobjeveno, ačkoli byla zdánlivě neporušena, měřila do výšky 1,25 m, v obvodu 25,7 m a příkop do ní hnán byl z počátku zšíři 1,2 m, uprostřed však rozšířen na 1,5 m. Vrch její pokrývají mladé smrčiny. Naposledy kopáno ještě na jejím dně pod okolní půdou na 2 dm hluboko, ale tu již všude ssedlá země jalová se ukládala.

Mohyla III. Největší tento násyp ještě do 1,5 m se vyvyšuje, a při svém obvodu 52 m vyznačuje mělkým asi 3 dm příkopem. Na mohyle této roste 98 smrků namnoze starších, několik doubků a keříků lipových a lískových. Povrch jest podélný, jako protáhlý bochník.

Kopati se započalo od východu, kde založen zářez 1 m široký za tím účelem, aby se podlouhlá mohyla podélně ohledala, a tudíž i tehdy aby vniknuto bylo do útrob její, kdyby byla dvojčetem. Naměřeno totiž tím směrem přes vrch velmi sploštilý a trochu v samém středu propadlý ještě 17 m a napříč 13 m. Příkop založen do hloubky zároveň s okolní půdou a veden vrstevnatě nasypanou zemí slídnatou až na 70 cm hloubky, kde se uhodilo na kamení pořádné vedle sebe kladené na způsob klenutí, jež tvořily balvany lámaného kamene, pěkně usazené a 2-5 metrických centů těžké. Aby se lépe dal vyšetřiti způsob stavby, odházena hlína a pak teprv kameny zdviženy. V neporušené stavbě neshledáno ničehož, nýbrž teprve blíže ku středu trousily se v hloubi 1,2 m uhlíčky a půda patrně byla tmavší. Zde založen příční příkop směrem pěšiny od severu k jihu, a v něm pokračováno, až se dělníci setkali uprostřed, načež kopáno do hloubky, a nežli v jižní větvi příkopu na kameny se uhodilo, vyvalily se z hlíny: dno nádoby a hned vedle kusy vyvaleného okraje i jiné dva střepy téže, dvojí rýhou vlnovitou okrášlené nádoby. Pod balvany pak vrstva kulturní stejného rázu se shledala, již i proužky uhlíčků tence prostupovaly. Když dosaženo nepohnuté vrstvy spodní, založeny směrem k západu dva příkopy a spojeny příčním zářezem, tak že uprostřed mohyly zůstal jen sloupec hlíny. Uložení vrstev zůstalo stejné až ke dnu, kde i jalová vrstva překopána. Ale i zde mohyla nalezena prázdna, jen asi 12 cm shora, právě uprostřed mohyly, nalezen malý, kamenný přeslen. Tím zjištěno, že mohyla není dvojčetem, a nádoby i milodary že ukládány nad kamenným sklepením. Západní polovice zůstala posud neprozkoumána za příčinou obtížné práce.

Mohyla IV. silně porušená a zapadlá neposkytla tak poučného průřezu. Tu vybrán celý popelitý její střed a získáno množství střepů dobře do ruda vypálených, ozdobených rýhami vlnitými hustě souběžnými i jednoduchými, pak s vytlačenými kolečky ze soustředných čárek, část hrnce zde obyčejného tvaru, trojitou ozdobou opatřeného, potom střípky ozdobené trojitou páskou rovnou, spojenou rovnými trojitými páskami, s druhou svrchní souběžnou, a tlustý vyhrnutý okraj hrnce doleji tečkami šikmě kladenými okrášlený. Země byla sypká a popelitá, uhlíčky hojné; celkem však se jevil nelad způsobený překopáváním dříve zde předsevzatým. Hromada nejrozmanitějších střepů z malých nádob snadno tu vykopána blízko pod povrchem, větší střepy jen po vykácení několika smrčků získány. Výška mohylky 50 cm, obvod 15 m.

Mohyla V. byla úplně prázdna, nenalezeno ani uhlíčku. Možná, že byla kdysi prokopána a vybrakována. Měla zvýší 70 cm, v obvodu 21,5 m, délky přes vrchol 7,63 m a šířky od J k S jen 6,7 m.

Mohyla VI. poskytla nejpoučnější obraz pohřbívání. Nasypána po jižním boku veliké mohyly III. do výše 1 m, držela v průměru 7,9 m, a protože nebyla rozlezlá, v obvodu 22 m. Sotva že horní vrstva na 30 cm odhalena, uhozeno na ploské kameny. Ty opatrně zdviženy a tu ve středu mohyly 40-60 cm hluboko nalezeno popeliště, v němž nádoby na bok zvrácené a rozmačkané ležely. Nejpamátnější jest veliké osudí silně očazené, naplněné popelem bělavým a kůstkami opálenými, v němž při dně spečená jakási pryskyřičná látka lpěla. Nádoba tato, již bylo lze částečně slepiti, jest největší ze všech na pohřebišti u Chedrbí nalezených, majíc výšky 26 cm. Ozdobena vyvaleným okrajem uvnitř hladkým a pod hrdlem ovroubena dvěma páskami vtlačenými a dvěma vypouklými, pod čímž sleduje nakřiveně vlnitá ozdoba (zubovitá), hned pod ní běží hustým pětizubým hřebínkem tažené sličné vlnění, načež až ku horní třetině tažena dvojí rýha vlnitá. Nádoba ta do ruda vypálená jako všechny nádoby z těchto mohyl, jest z hlíny s nesčíslnými lupénky slídy, která jim stříbřitý povrch poskytuje, promíchané. Patrno také, že všecky robeny na kruhu hrnčířském. Potom zde v popelu ležely střepy z učouděného hrnku, asi 16 cm vysokého, při otvoru 12 cm v průměru a v největší vydutosti 14,5 cm měřícího. Týž ozdoben šikmo vtisknutými tečkami ve dvou pásmech od leva napravo dolů po pěti běžícími a v třetím pásmě opačně se klonícími. Pod tím pětizubým hřebínkem tažena okrasa kolem popelnice. Nádoby ležely na boku a kolem nich a v jich ssutinách rozsypán popel a uhlí, z nichž vyňat silně zrezovatělý železný čepel nožíku, na dvě přelomený, a opálené kůstky. Úlomky a střípky z jiných nádob také zde znamenány. Kopáno ještě hlouběji, a tu již v pouhé zemi uhozeno, 50 cm hluboko, na kus nádoby od kraje až ke dnu oštípené s jednoduchou vlnitou rýhou. Pod tím ještě 2 dm ležela skácená nádoba již velmi kusá, úplně stejného tvaru a stejných ozdob jako hrnek v této mohyle nejdříve dobytý, jen o něco větších rozměrů. Také střepy zde ležely, ozdobené třemi souběžnými rýhami a pod tím hřebínkem tažené pateré vlnění, ale popelu při nich nebylo, jen uhlí se místem ve vrstvách stejné hloubky černalo, až pak se uhodilo na jalovou spodní zemi.

Mohyla VII. měla 90 cm výšky, v obvodu 19,7 m a prokopána směrem od jihu k severu 1,5 m širokým příkopem. Kulturní vrstva nalezena 50 cm pod vrcholem, ale zde jen na střepy se uhodilo, nádoby nejspíše při dobývání pařezů byly rozdrceny. Tvar nádob byl stejný jako ostatních, okraj vyhrnutý, okrasa: buď jednoduše tažená rýha vlnitá, aneb hřebínkem o šesti zubech tažené vlnění se zde též opětují.

Zbývá ještě vypsati obsah mohyly I. a VIII., jež se žárovišti býti ukázaly. Zajímavo, že každá z nich jiné byla soustavy.

Mohyla VIII. byla dříve již otevřena s vrchu, když vykopávali tu tchoře mezi kameny v ní se ukrývajícího. Posud měří 95 cm výšky a má 23 m v obvodu, jest tudíž značné rozlezlá. Průměr přes vrch obnáší 8,7 m. Pod vrstvou povrchní země, 20 cm mocnou, položeny amfibolitové hrubé balvany ztlouští 20 cm a pod nimi černala se tmavá prsť. Vespod rudá, jako škvára spečená země, bývala snad půda někdejšího žároviště, kde mrtvoly pálívali, a sebravše horký ještě popel do nádob, ukládali tyto do mohyl výše popsaných. Častější žár slil půdu do tvrda, stopy značného žáru znáti též na zčervenalých kamenech v horní vrstvě.

Docela mohyla tato prokopána nebyla, protože při rozkopání mohyly I. se žárovištěm, jak hned vypíšeme, nenalezeno žádných nádob ani milodarů, čímž ještě blíže ukázalo se, že mohyly ty nejsou hroby, ale peci na spalování mrtvol, neboť i při obětištích aspoň kosti zvířecí by se nalezly.

Mohyla I. se žárovištěm věncovitým stojí nejzáze k severozápadu. Měřila 1,1 m výšky, což při obvodu 19,3 m dosti jest značné. Průkop 1 m široký veden veskrz, a tu se ukázalo, že 30 cm od obvodu a souběžně s ním běží v hloubi 60 cm vrstva hlinitá, do ruda silně vypálená. Pro lepší toho zjištění založen příční příkop od V k Z a odkryta shora SV čtvrť mohyly, čímž se zjistilo, že věnec vypálené hlíny jde kolem celé mohyly zvýší 20 cm. Pod tím pak narovnány roztlučené oblázky křemenité zvící slepičího vejce stejnou vrstvou na upěchované jilovatce, která se až k základu táhne. V dolní té vrstvě ležela vodorovně a směrem od V k Z tyč 6 cm v průměru, jejíž tkanivo dřevní a ztrouchnivělá kůra vyplňovaly v hlíně válcovitou díru. Ve vrstvách nasypaných přicházelo se na mnoho uhlíčků a ve vypálené vrstvě ležely kusy lipového uhlí všude hojně a také kousky ztrouchnivělého dřeva. Ostatně zde nenalezeno ani střepiny. Kdežto ostatní mohyly dal jsem zase zasypati, zůstala tato rozkopána.

Na základě této práce zjištěno:

1. Že zde u Chedrbí nasypávány mohyly bochníkovité hlavně z hlíny, jen k utužení mohyly největší potřebováno kamenné vrstvy.

2. Že vedle hrobů v mohylách byly též mohyly, kde silný žár udržován (žároviště).

3. Věnec žároviště v mohyle I. poukazuje na symbolický význam kruhu - věčnosti. Hlína zpražená ohněm, i oblázky, vodou v řečišti omývané, sloužily k utvoření kruhu.

4. Nádoby nalézají se v mohylách asi 50-70 cm hluboko od vrcholu, ano spíše mělčeji. Také milodary ležely blíže povrchu (přeslen, hřeb), jen želízko od nože u nádob nalezeno.

5. Nádoby robeny tehda již na kruhu hrnčířském a svými vlnitými a tečkovanými ozdobami řadí se k nádobám na všech slovanských hradištích sice obecným, jakých však posud z mohyl českých jen dvakrát dobyto.

6. Železa potřebováno již na nástroje i okrasy.

7. Lid bydlivší blíže pohřebiska, který mohyly ty sdělal, nebyl bohat právě jako ještě dnešní obyvatelé pahrbkatiny této, a vstoupil sem do méně úrodných, hornatějších končin, když úrodná krajina čáslavská hustě již zalidněna byla. Při tom na mysl jdou slova ctihodného Kosmy, jež klade Břetislavu I. v Hnězdně do úst: „Podobně také, kteří své mrtvé pochovávají v polích neb v hájích, kdož takovou věc před se berou, dejte arcijáhnovi vola, a 300 peněz do důchodu knížecího, mrtvého pak pochovejte znova na hřbitově věřících.“

Pohanský tedy a nedovolený způsob pohřbu těl mrtvých byl v polích a hájích, a to těl nespálených, sice by se poslední příkaz o pochování na hřbitov věřících vyplniti nedal. Obyčej ten vysvětlují nám hroby řadové, starší pak pohřbívání v mohylách také ještě v písemných památkách se dokládá a nálezy v mohylách je potvrzuje. Hroby řadové (kameny lemované a přikryté) kladou se u nás jako v H. Bavorsku do 8. stol. po Kr., ba zjištěno, že hroby takové (v pouhé zemi bez kamenů) a v nich objevené háčkovité záušnice sahají až do druhé poloviny 11. století.

Jako přechodní tvary jsou mohyly s kostrami vedle řadových hrobů, jež objeveny jihovýchodně od Žatce u Bezolek, kde se vyskytly čtyři hroby s kostrami a docela blízko u nich stála až do r.1875 mohyla zvaná „homole“ nebo „Spic-hübel“ v obvodu 15 m a skoro i 3 m vysoká. Když byla jmenovaného roku snesena, nalezeny mezi obyčejnými polními kameny rozdrcené kosti a k východu lebka lidská. Dr. A. Fischer ji změřil a shledal na ní malé rozměry, totiž obvod 50 cm, od prostředku glabelly k zadnímu kraji foramen occipitale 34 cm, od kořene nosu k nejvíce vyniklému bodu v záhlaví 32 cm, od jednoho otvoru ucha k druhému 30 cm, délka švu věncového 21 cm. Místní podání vypravuje, že tu znamenitý hrdina padl a pochován byl, načež každý bojovník prý přinesl na rov jeho helmici hlíny.

Ale doba ta, kdy obyčejem bylo v mohylách mrtvoly pohřbívati, trvala krátce, aspoň nepatrné množství dosud objevených českých mohyl s kostrami ukazuje na jakousi výjimku či přechod od pohřbívání v popelnicích do mohyl.

Naše mohyly u Chedrbí náležely zajisté již Slovanům. Známe ornamenty vlnité a týž hrncovitý tvar bezuchých osudí z našich hradišť, a vyskytují se též na pohřebištích, jež najisto považujeme za slovanská, jako zejména v Zakolanech.

Mohyly u Chedrbí lze přibližně klásti do 5.-6. stol. po Kr. Od starších mohyl s jádrem kamenným liší se úplně, přiléhajíce těsně k památkám na slovanských hradištích objeveným a k těm, které dobyty ze hřbitovů pod slovanskými hrádky založených.

Zaniklá sklárna Nová Chraňbože

Převzato z internetu

V letech 1726 až 1740 byla nedaleko Dobrnice v provozu sklářská huť Alt Chrámboř (Stará Chraňbože). Starou huť nahradila roku 1771 nová sklárna Neu Chrámboř (Nový Chraňbože), kterou dal vybudovat hrabě Leopold Krakovský z Kolowrat, a to na novém stanovišti ve vzdálenosti asi 2 km na SZ od dřívější sklárny.

Prvním skelmistrem na nově vybudované sklárně byl až do roku 1788 skelmistr Jan Kopp, manžel Marie Anny rozené Straffové, jejíž matka Rozina, původem Hogelová, byla majitelkou sklárny v Dobré Vodě. Jan Kopp byl do té doby skelmistrem na téže hogelovské slárně, ale v Černé Vodě u Deštného v Orlických Horách. Po něm, od roku 1788 až do roku 1794, vedl sklárnu Chraňbože Josef Čapek. Po něm od roku 1794 až do své smrti v roce 1805 Franz Anton Seewald, který měl předtím pronajatu huť v Beneticích. Předtím ještě v roce 1800 zřídil huť u Sokolovce na libickém panství. Obě huti po jeho smrti vedla krátce jeho manželka jako vdova a dědička. Huť u Sokolovce do roku 1808 a huť Chraňbožskou do roku 1809.

Potom následovalo 18 let odmlky a až v roce 1827 vrbické panství ve spolupráci se skelmistrem Kašparem Altmanem obnovilo provoz této vrchnostenské sklárny, ale ne na dlouho, protože již v roce 1830 celé vrbické panství i se sklárnou Nová Chraňbože si zakoupil známý sklářský podnikatel Josef Eisner z Eisensteinu, nyní již také psaný jako Josef II. Eisner, který do té doby hospodařil na sklárně Slavětín u Lukavce. Eisner si ze Slavětína na Chraňboži přivedl i svého skelmistra Františka Koppa a některé další skláře, se kterými tam již dříve spolupracoval. Na Chraňboži pak ihned a nebývale rozšířil provoz tamní sklárny. Z mapy stabilního katastru z roku 1839 je patrné, že zatímco budova samotné hutě zůstala dřevěná se zděným přístavkem, dům sklemistra byl zděný a přibyly i 4 nové domky pro skláře. Eisner se stal významným konkurentem a sokem všem okolním sklárnám. Huť dobře prosperovala. Zaměstnávala na 150 lidí s roční výrobou 1 225 000 skel v hodnotě 40 000 zlatých. Sklo, které se zde i zušlechťovalo, se dodávalo do Holandska, Hamburku a Ameriky.

V roce 1856 ale Josef Eisner zemřel a krátce na to zemřel i jeho syn Vilém, který otcovu sklárnu zdědil. Chraňbožskou sklárnu zdědila Eisnerova dcera Emilie provdaná z Rittersteinů. Jenže ta provozu sklárny vůbec nerozuměla a udělala si z ní pouze zdroj svých neomezených příjmů a veškerý zisk tam vyprodukovaný věnovala na výstavbu svého zámku ve Filipově, takže sklárna rapidně upadala. V roce 1857 sklárnu opustil skelmistr František Kopp, který se uchýlil ke svým synům do Čejkova, kde se stal nájemcem tamní sklárny. Sklárna Chraňbože pod vedením Emilie neprosperovala, upadala a v roce 1871 zanikla úplně.

Schořovská kaple

Co se o Schořovské kapli psalo v časopise Podoubraví:

V srpnu letošního roku byla ve Schořově slavnost znovuvysvěcení opraveného oltáře v místní kapli. Přečtěte si něco o vzniku kaple, postavené v roce 1700! Kaple byla původně stavěna jako rodinná hrobka majitelů Tupadel, rodiny Pöttingů. O vzniku kaple vypráví pověst. Jeden člen rodiny Pöttingů byl v Turecku uvězněn v mešitě. Slíbil, bude-li vysvobozen, že doma postaví kapli v podobě turecké mešity. Když jeho příbuzní zaplatili Turkům výkupné, byl propuštěn. Slib o postavení kaple dodržel, a tak mají ve Schořově zajímavou kapli.

Tvar kaple se nyní liší od tvaru původního. Asi před padesáti lety kaple po úderu blesku vyhořela. Po provedené přestavbě vypadá kaple nyní tak, jak vidíte na obrázku. Horní část je jiná, než byla dříve. Po uvedeném odvezen oltářní obraz na opravu do Vídně. Po opravě byl zavěšen v zámku ve Žlebech a do Schořova byla dána kopie. Před oltářem ukazuji místo, kde prý je pod dlažbou hrobka pánů Pöttingů.

Hospoda v Tupadlech

Co se o hospodě v Tupadlech psalo v časopise Podoubraví:

Vedle pověsti o vzniku kaple schořovské, slýchal jsem jako chlapec ještě tuto pověst:

Majitelka panství tupadlského, hraběnka Pöttingová, která bydlila v zámku tupadlském, těžce nesla, že nemá blízko ve svém sídle kostel a že musí jezditi do kostela na cizí panství, do Potěh. Umínila si, že postaví kostel v Tupadlech. Vyhlédla pěkné místo v severovýchodním koutě návsi při silnici do Potěh; od stavitele, který stavěl dříve zámek, dala zhotovit plány, a začalo se stavět. Když byl kostel hotov, poslala hraběnka posla k biskupovi do Hradce se žádostí, aby přijel kostel vysvětit. Ale biskup vzkázal hraběnce, že nevěděl nic o začátku stavby a nesvětil základní kámen, že také nebude světit kostel, třebaže je hotov. Ať si s budovou pro kostel určenou dělají, co chtějí. Protože hraběnce na tom záleželo, aby přece jen měla svůj kostel a v něm hrobku pro sebe i potomky, hleděla biskupa udobřit. Vyhledala pěkné místo na návrší nad Schořovem a vypravila znova posly k biskupovi, snad s nějakým darem. Žádala biskupa, zda by svolil k tomu, aby na vyhlédnutém místě postavila kapli, a aby přijel posvětit základní kámen. Biskup její žádosti vyhověl. A tak byla postavena kaple a v ní hrobka rodiny Pöttingovy a slavnostně vysvěcena.

Stavba určená pro kostel v Tupadlech stála nepoužívaná. Dlouho si s ní nevěděli rady, protože to bylo veliké stavení, a nehodilo se k obvyklým účelům. Až někoho napadlo, aby z ní zřídili hospodu. Jedinou velikou místnost rozdělili zdmi na chodbu a několik menších světnic a komor, přepažili i sakristii, na přízemní přepážky položili stropy, takže v patře zůstal veliký sál a nad sakristií dvě světnice. Před těmi vyvedli do patra schodiště a z budovy, určené původně za kostel, byla pěkná hospoda s velikým sálem, pro tanec a snad i jiné účely.

Potud pověst. - Že velká hospoda v Tupadlech má nezvyklou výstavnost, pozná každý. Znalec stavitelství pozná na ní docela známky určitého slohu, podobného, jako je stavba zámku, a snad i samé kaple schořovské. Celá stavba, obzvláště její polokruhovité zakončení, připomíná tvar kostela, jemuž chybí pouze věž. Že sál hospodský sloužil i jiným potřebám nežli jen tanci, o tom svědčily ještě v letech osmdesátých minulého století na severní stěně sálu visící dva veliké staré, zašlé obrazy v černých, zašlých rámech. Představovaly muže a ženu. O tom, koho ty obrazy zpodobují, byla tehdy dvojí pověst. Podle jedné byly to obrazy hraběnky Pöttingové, která hospodu dala postavit, a jejího manžela. Podle druhé to byly obrazy císařovny Marie Terezie a jejího syna, císaře Josefa II. Císařovna byla prý si prohlédnout v Tupadlech přádelny a tkalcovny, založené knížetem Adamem z Auerspergů, který pro dělnictvo těchto továren postavil vesnici Adamov. A byla prý s prohlídkou a celým zařízením tak spokojena, že na památku své návštěvy poslala do hospody, kde ji dělnictvo vítalo, svůj a synův obraz.

Informace:

Krchlebský zámek

Co se o krchlebském zámku psalo v časopise Podoubraví:

Zámek krchlebský zdaleka viditelný byl zbudován na pevných základech staré tvrze, která tu od nepaměti stávala. Zámek měl čtvercovou základnu, dvě patra, v průčelí po 8 oknech, uvnitř pak čtvercové nádvoří dlážděné šestibokými cihlovými deskami. Na prejzové střeše trůnila vížka s věžními hodinami, jejíž zvonky, daleko slyšitelné, oznamovaly lidem počátek a konec denní práce.

Do zámku vcházelo se po zvoditém - později kamenném - mostě. Vchod uzavřen byl mohutnými, uměle provedenými vraty s pěkným, dovedně tepaným zámkem a klepadlem. Proti vchodu byl východ na opačnou stranu. Z nádvoří zámeckého vystupovalo se po širokých schodech do prvého a druhého patra. Kolem zámku bývaly hluboké příkopy, takže byl zámek svého času budovou dobře chráněnou a těžko dobytelnou.

Ještě neuplynulo ani 20 let od doby, ve které zámek krchlebský byl se zemí srovnán, a již lidé, kteří se jím kdys jako děti proháněli, jen mlhavě dovedou si představit jeho vnitřní úpravu.

Nejcennější místnosti zámku krchlebského se nacházely v prvém patře. Ač mnohý z četných pokojů choval nejednu uměleckou památku, přece nejkrásnější a nejbohatší uměleckými pracemi byla kaple. Stropní klenutí představovalo modrou oblohu svítící zlatými hvězdami. Uprostřed zářil živými barvami nádherný obraz matky Páně v životní velikosti. Před samým zbořením zámku, po spuštění, které obrat přetrval, zářil barvami a prozrazoval velikou hodnotu uměleckou. V každém rohu kaple spatřovaly se fresky znázorňující děje ze života rytířského. Na fresce v levém rohu hotoví se k boji rytíři, jimž anděl vítězství zvěstuje. V protějším rohu téže strany připravují se modlitbou k boji jiní vojínové. Po straně pravé, proti prvé fresce, zříme již boj a proti druhé fresce oslavu vítězovu.

Po kapli zasluhuje zmínky tak zvaný „palác", tj. slavnostní síň. Byl to veliký pokoj, osvětlený pěti okny k severní straně. Strop činil dojem klenutí, ač byl jen zavěšen na slabé kostře pobité prkny, orákosované a hojně dobrou štukovou omítkou nahozené; sahal, jakož i klenutí kaple, do druhého poschodí. Strop všechen byl uměleckým dílem štukovým hojně ozdoben: četné vypouklé postavy hudebníků v životní velikosti s hudebními nástroji v rukou v póze hrajících zíraly se stropu na návštěvníka. Rovněž i stěny byly hojně uměleckým dílem štukovým zdobeny a proloženy malovanými znaky rytířskými. Nad okny táhl se vlys v oddíly rozdělený, v nichž lvi hlavy a lidská poprsí se střídaly. Vlys byl nahoře i dole uzavřen bohatou římsou. Uprostřed stěny západní stál starý vlašský komín umělým dílem štukovým zdobený, v jehož středu nahoře vyčníval znak pánů Robmhápů, po jehož stranách krásné arabesky tvořily ladný celek. Z prvého poschodí se vycházelo na násep, až do prvého poschodí sahající, zdí a střílnami opatřený, jímž byl zámek chráněn od západu. Tento násyp mylně byl pokládán za bývalý hřbitůvek. Ostatní pokoje nesly již jen řídkou ozdobu.

Ze vší té staré slávy zbylo něco prejzů, jimiž jsou pokryty některé panské budovy; na jednom z prejzů byl letopočet 1622, což by svědčilo, že v té době zámek asi vznikl (z kamene zbořeniny zámku zbudovány byly některé menší hospodářské budovy dvora krchlebského a postavena kruhová cihelna v Močovicích).

Dále zachráněny staré věžní hodiny a z kaple oltář, jehož se používá o božím těle. V zámku krchlebském v přízemí míval otec nynějšího majitele dobytek, v prvém patře sýpky a také škola krchlebská tu našla na čas přístřeší, než byla postavena nová školní budova. Zámek krchlebský býval obýván až do r. 1847 úředníky hospodářskými a lesními, kteří v r. 1848 přesídlili do Hraběšína (lesníci) a do Sedlce u Kutné Hory (hospodáři) a potom vysloužilými zaměstnanci knížecími, kteří také byli příčinou, že nebyla přiložena ruka k záchraně zámku.

V roce 1906 a často před tím byl tehdejší majitel kníže Karel ze Schwarzenbergů upozorněn na trhliny ve zdivu a na nebezpečí, jež by mohlo zhroucení se zámku míti vzápětí. Uložil tedy staviteli svému, aby bylo sneseno druhé patro a zámek znovu upraven a zejména prvé patro aby se zachránilo. Za snesení 2. patra dostalo se staviteli 8.000K. Když snesena střecha a vazba, přistoupeno k bourání. A hle, tu shledáno, že „budovu na spadnutí“ nelze rozbořiti. Proto pomocí zvedáků a sochorů ulomen vždy kus zdiva několik m3 a svržen. Padající spousty zdiva zprorážely klenutí a zničily nadobro vnitřní zařízení zámku. Když kníže uslyšel, co se stalo, poručil zámek srovnati se zemí a nesvědomitého stavitele propustil ze svých služeb. Jak se ukázalo, byl by zámek po opravě přetrval věky, neboť i jeho trámoví koná v mnohých stavbách krchlebských výbornou službu a přetrvá jistě vazbu staveb nově zbudovaných.

Zdroj obrázku: www.veduty.cz

Fáberovský mlýn

Fáberovský mlýn se nacházel v lese severozápadně od Hraběšína. Mlýn zanikl pravděpodobně někdy na konci 19.stol. a s ním zřejmě i Fáberovský rybník, po kterém tu zbyla masivní hráz, která je v jednom místě protržená a protéká tudy místní potok. Hráz a zbytky druhého menšího rybníku, který se nacházel nedaleko Fáberovského, jsou v terénu také ještě pořád dobře patrné. U hráze tohoto druhého menšího rybníku jsou také do dnes zřejmé zbytky Fáberovského mlýna. Většinou se jedná pouze o terénní zbytky zdí, ale je tu i celkem zachovalý klenutý kamenný sklep.

Co se o Fáberovském mlýnu psalo v časopise Podoubraví:

O LAKOMÉM MLYNÁŘI

Vedle silnice u Třebonína je obora. V ní je údolí zvané Fáberov. Protéká tudy potok od Paběnic k Chedrbí. U něho jsou dosud zachovány hráze rybníka. Pod hlavní hrází stojí rozpadávající se zbytky mlýna.

V něm žil kdysi starý mlynář. Byl velmi bohatý, ale až hrůza lakomý. Lidé se ho báli, poněvadž prý byl spolčen s čertem. Ve své komůrce měl okovanou truhlu plnou zlatých a stříbrných peněz. Dětí neměl. O peníze, které byly jedinou jeho radostí, se bál a nikomu jich nechtěl zanechati.

Jednoho dne cítil, že jeho života je již namále. Pod oknem své komůrky dal vykopati hlubokou jámu. O půlnoci vzal truhlu s penězi, vhodil ji do jámy a zaházel. Potom přinesl čertem darovanou pušku, namířil vzhůru a zvolal: „Jak vysoko vystřelím, tak hluboko ať se peníze propadnou!“. Vystřelil. V zemi to zarachotilo a ozval se dunivý náraz. Klidně odešel mlynář do své komůrky. Brzy potom zemřel. Mlýn zůstal opuštěn. Lidé se mu zdaleka vyhýbali. Po čase se úplně rozpadl.

Před několika lety se našel nedaleko zbytků mlýna hrnec stříbrných mincí.

Zachovalý klenutý sklep u bývalého mlýna

Protržená hráz bývalého Fáberovského rybníka

Kozohlodský hrádek

Co se o Kozohlodském hrádku psalo v časopise Podoubraví:

KOZÍ HRÁDEK

Před dávnými časy musili kupci dovážeti různé cizokrajné zboží po zemských stezkách. Často je přepadali loupežníci, mezi nimiž bývali i loupeživí rytíři. Jeden takový rytíř sídlil na hradě, který si vystavěl mezi Podmoky a Kozohlody. Jmenoval se Kozina. Poněvadž k jeho poddaným náleželi i lidé z blízké osady, dali jí jméno po majiteli Kozohlody a hradu Kozí hrádek.

Na jedné své výpravě za loupeží zhlédl Kozina překrásnou dceru sousedního zemana, Květu. Stále přemýšlel, jak by se jí zmocnil. Potuloval se kolem tak dlouho, až ji zastihl v lese samotnu při sběru léčivých bylin. Tu ji znenadání uchopil, posadil na koně a unesl na svůj hrad.

Leč krásnou Květu nedonutil sliby ani hrozbami k tomu, aby se stala jeho ženou. „Raději smrt než tebe“, říkala dívka. Když ji za trest uvěznil v malé komůrce ve věži, dívala se teskně k svému domovu. Jednou zase Kozina odjel za loupeží. Květa využila té chvíle a v zoufalství se vrhla s okna. Dopadla mrtva na dlážděné nádvoří.

Rytíř vrátiv se ustrnul. Upřímně želel Květiny krásy a mladosti. Když se otec nešťastné Květy dověděl, jak dcera skončila, vypravil se k sousedům a společně přepadli Kozí hrádek. Zničili jej úplně. Rytíř se zachránil útěkem tajnou chodbou. Hrad vyhořel a zbyly jen holé zdi.

Když se kraj uklidnil, usadil se nedaleko zříceniny ve skalnatém útesu neznámý poustevník. Vydlabal do skály prostorný otvor, v němž přespával. Jinak celé dni trval na modlitbách. Několik lidí z Podmok v něm poznalo bývalého pána z Kozího hrádku.

Léta plynula. Z tvrdého kdysi hradu zbyly nyní již jenom nepatrné zbytky zdiva, ale jeskyňka ve skále je zachována dodnes (Děravá skála u Podmok). Připomíná zdejšímu lidu dávné pověsti o rytíři z Kozího hrádku, o jeho vině a trestu.