- Nejstarší zmínky o Opatovicích
- Opatovická škola
- Opatovický kostel a fara
- Opatovický sbor
- Zaniklé osady na čáslavsku
- Z opatovické kroniky
- Hrad Chlum
- Obyvatelé na přelomu 18/19.stol.
- Z vyprávění p.Novotného
- Cholera na zbýšovsku
- Zbýšovská pila
- Záznam z vodní knihy
- Doudovský mlýn
- Rodokmen rodu Holoubkových
Nejstarší zmínky o Opatovicích
Klášter sv. Prokopa získal statky zbýšovské od olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (+ 1150). K němu náležely ves Zbýšov s kostelem sv. Jana Křtitele, Lhota větší (Lhota Táborová) a Lhota menší (Lhota Proboštova), Čejkovice, Opatovice, díl Damírova, Petrovic a Komárova. Zbýšov byl povýšen na proboštství (tj. správa duchovní i hospodářská). Opatové sázavští měli podací právo ke svému proboštství.
Zmínky o proboštstvích kláštera sv. Prokopa - ve Zbýšově a na Dřevíči (Slánsko) před husitskými válkami
Za opata kláštera Alberta se vzdává hodnosti proboštské ve Zbýšově klášterní bratr Racek, což dovolili i zástupci arcibiskupa Arnošta. Jeho nástupcem se v proboštské pozici stal jiný mnich Sázavského kláštera (24.1.1362) jménem Braňsoud. Po smrti Rackově (7.1.1371) bylo svěřeno proboštství bratru Volkmarovi z téhož kláštera, ten se úřadu vzdal 3.10.1377 a 26.10.1377 se proboštem stal dosavadní převor Rubín. Ten byl od opata Petra za věrné klášterní služby odměněn tím, že přidal ke zbýšovskému proboštství též roční platy z klášterních vsí Velké Lhoty, Malé Lhoty, Čejkovic, Damírova, Petrovic, Opatovic a všechny lesy kolem Zbýšova. Tento probošt ale brzy zemřel a jeho nástupcem od 10.4.1378 se stal mnich Přibík.
Zmínky po husitských válkách (po r. 1433)
Většina sázavských statků byla zapsána světským pánům. Dle Fr. Krásla zůstal k výživě mnichů pouze statek Zbýšovský s pěticí vsí kolem a několik usedlostí kolem. Proboštem zbýšovským byl mnich Michal. Pozici si uhájil i díky tomu, že se těšil přízni sousedních pánů z Chlumu a Košumberka. Změna nastala za vlády krále Jiřího z Poděbrad, kdy pan Slavata z Chlumu a Košumberku nastoupil r. 1463 do úřadu hofmistra královského dvora a jako odměnu za službu si vyžádal užívání statku Zbýšovského - listem krále Jiřího ze dne 3.9.1463 se stal pan Slavata doživotním zápisným pánem zbýšovského zboží s kostelním podacím a vším příslušenstvím, tj. vesnicemi Táborovou Lhotou, Čejkovicemi, Proboštovou Lhotou, Opatovicemi a částmi Damírova, Petrovic a Komárova.
Opatovice
Kdysi ves příslušná k proboštství Zbýšov – klášter Sázavský k špitálu sv. Alžběty. Jejich osud byl pak v minulosti dlouho spiat s osudem mocného kdys hradu Chlumu. Roku 1463 zapsal je král Jiřík Slavatovi z Chlumu, 12.února 1487 koupil je od Viktorina z Kunštátu Buhuslav ze Švamberka. Patřily pak městu Čáslavi, které je ztratilo při konfiskaci v roce 1547. 19.prosince 1561 získala je Čáslav opět, ale ihned je prodala s císařským povolením Adamovi Budovcovi z Budova za 522 kop grošů českých. 5.října 1604 prodal je Jiří Sadovský ze Sloupna Janovi ml. Lukaveckému z Lukavce, za měsíc na to (19.listopadu 1604) koupil je bohatý kupec Jan Hanuš ze Šaratic. Opatovice sdílely pak osud Chlumu.
V úterý po sv. Mikuláši roku 1574 propustil císař Maxmilián II. Divišovi Slavatovi z Chlumu ze závazku manského Čejkovice, Třebonín, Hraběšín, Opatovice a Klucké Chválovice.
Po konfiskaci pobělohorské konstatováno, že v roce 1636 jsou v Opatovicích 3 sedláci a 2 chalupníci a tvořili součást statku Dobrovítovského s Chlumem a Krchlebami. Dostal je 29.5.1636 de’Voroux.
Roku 1654 patřila k panství třemošnickému obec Opatovice.
Hlášeno v ní: sedláků – 2, chalupníků – 1, zahradníků – 1, polí strychů – 60, koní – 0, volů – 5, krav – 12, jalovic – 18, ovcí – 0, sviň – 3. Bylo v ní pustých gruntů - 5.
Záznam z berní ruly:
Výtah ze soupisu Josefského katastru z roku 1785
Ves Opatovice k obci Šebestenické připojena a přináležící (k obci Šebestenické jsou přivtěleny vesnice Opatovice, Zbejšov a Krchlebská Lhota).
Jmenovaný biskup královéhradecký zavítal na své cestě po farách v kraji čáslavském 25.listopadu 1783 do Ledče. Tam byl ubytován na zámku. Do Ledče se odebral i opatovický farář Michna. Slyšme, co o této události zapsal do pamětní knihy církve Opatovické: Jeho biskupská milost ukázal se ke mně s celou přívětivostí, ano i při obědě mne podržel. A když jsem mu předložil prosbu mých posluchačů na panství Ledečském, zdali by mohlo býti, abych jim na některé vesnici služby Boží vykonávati mohl každou třetí neděli, on odpověděl, že ovšem se to může státi, ale že tu třeba vyžádati si k tomu svolení na sl. krajském úřadě. Povolení dáno bylo 11.prosince 1783 a farář Michna konal pak služby Boží v Číhošti ve světnici Matěje Dvořáka.
Počet obyvatel v Opatovicích:
1843 – 32 domů – 235 obyvatel
1890 – 32 domů – 173 obyvatel
1900 – 35 domů – 174 obyvatel
1910 – 35 domů – 177 obyvatel
1921 – 35 domů – 182 obyvatel
Opatovická škola
Škola v Opatovicích, původně evangelická augsburského vyznání, jest spojena ve svých počátcích nerozlučně s osudem evangelického sboru v Opatovicích. Tento sbor začal stavět si základy existence ke konci roku 1784. Ke konci roku 1783 již měl svého kazatele, v létě roku 1784 si posvětili prostou modlitebnu – kostelík. Od počátku samostatného života evangelické obce náboženské v Opatovicích, nespouštěna ze zřetele otázka školy. Vedoucí správně chápali její nutnost. Škola měla doplnit poslání náboženského usilování v Opatovicích. Nešlo to snadno a teprve 11.3.1789 povolilo zemské gubernium v Praze zřídit v Opatovicích vlastní školu. Poprvé začal učit v Opatovicích v obecní pastoušce od 14. ledna 1786 Václav Polnický, rodák ze Smrdova, vyučený tkadlec a vysloužilý voják. Úřední povolení však dostal až 28.3.1786. Učil 35 dětí číst a počítat. Později učil v domku hrobníka Františka Dušovského. Polnický dal svému snažení učitelskému výraz tím, že udělal na hlavní škole v Kutné Hoře zkoušku a na jejím základě potvrzení (28.března 1789) jako učitel. Předtím (11.března 1789) povolilo gubernium zřídit v Opatovicích školu. Opatovice postavily roku 1789 školní budovu ze dřeva a v ní měl Polnický také být. Učil v Opatovicích skoro 40 let, až do roku 1825, kdy zemřel.
Krátký čas působil na soukromé škole evangelické v Opatovicích učitel-katolík Musil. Od 12.září 1825 získali Opatovičtí nového učitele, Františka Pospíšila, rodáka z Třebětína. Přičinil se, že malá a nevyhovující škola byla roku 1829 zbořena a roku 1830 nahražena budovou novou. František Pospíšil odešel v říjnu 1845 na nové působiště, na školu v Krucemburku na Chotěbořsku.
Jeho nástupcem se stal 5.listopadu 1845 učitel Josef Skalský, rodák z Podkrkonoší (narozený 20.listopadu 1826 v Křižlicích na Jilemnicku), který vyučoval v Opatovicích až do 5.listopadu 1858 (na den přesně 13 let), kdy přešel na školu v Lipkovicích u Roudnice, kde 7.prosince 1911 zemřel ve věku 85 let. (V Opatovicích se mu narodil 3.března 1857 syn Gustav Adolf, který vyrost na vědce a ozdobu evangelické církve. Od převratu byl první děkan Husovy fakulty v Praze, kde 28.března 1926 zemřel).
Škola zůstala bez učitele. Evangelických učitelů bylo tehdy velmi málo a Opatovice, ves chudá se školou prostičkou, kandidáty nevábila. Tam se šlo učit jen z povinnosti a bez lásky. Až v březnu 1859 získán za učitele Hynek Bukáček, moravan z Jimramova, který přišel do Opatovic 11.března 1859. Po roce zemřel. Vystřídán byl Josefem Zelinkou, rodákem z Křižlic (narozený 24. května 1830), který však také brzy z Opatovic odešel. 1.dubna 1863 přešel na školu v Křižlicích a později (1865) do Semteše. Za jeho působení dopadla těžce nenadálá rána na školství v Opatovicích. 5.července 1862 vyhořela škola a ohni padla za oběť nejen budova, ale i všechny školní zápisy.
Spolutvůrcem nové školy v Opatovicích se stal učitel Václav Kasal, rodák z Chvaletic u Přelouče (narozený 18.11.1843), který začal působit v Opatovicích od 25.března 1863. Sháněl prostředky, aby škola měla potřebné pomůcky a knihovnu. Pořádal dětská divadelní představení a z jejich výtěžků škole znamenitě pomohl. V roce 1900 onemocněl zánětem plic, kterému 25.5.1900 podlehl.
Po vydání školských zákonů z roku 1869 stala se evangelická škola v Opatovicích, která dosud od svého počátku, přes 80 let byla veřejnou, školou soukromou. Vydržoval jí dále evangelický sbor v Opatovicích. Právo veřejnosti získala opět až 9.dubna 1877. Počet dětí stále rostl. Stará budova nevyhovovala. Již v roce 1876 rozhodnuto školu rozšířit, ale proti hlasům, které byly pro okamžitou nápravu, se ozývaly hlasy, které ukazovaly na slabou finanční sílu sboru a na nedostatek prostředků. Proto jednání vázlo a k nápravě došlo až v roce 1878, kdy další odklad se ukázal nemožným. Základní kámen k rozšířené školní budově položen 28.srpna 1878. Nová školní budova na kterou obětováno 6000 zlatých a ve které se počítalo se dvěma třídami školními, slavnostně vysvěcena 4.listopadu 1879. Počet dětí již dávno překročil maximální přípustný počet jednotřídky. Roku 1879 chodilo do školy v Opatovicích 103 dětí, v roce 1881 již 136. Proto od 23.března 1882 dochází k otevření druhé školní třídy v Opatovicích.
...předchozí text se nedochoval...
Naproti tomu se usnášely školní rady (Zbýšov, Petrovice na Kutnohorsku), do jejichž škol evangelické děti nechodily, že evangelíci musí platit také na školy ve Zbýšově a v Petrovicích, evangelíci měli platit dvakrát. Proti tomu Opatovice vynesly protest ve formě petice k sněmu Království českého, vypracovanou farářem Kučerou v listopadu 1885. V petici zdůraznil, že tento postup by znemožnil evangelíkům ze sboru Opatovického školu vydržovati, poněvadž finančně by to znamenalo neúnosné zatížení. Co platí pro Opatovice, platilo pro všechny ostatní sbory. Proto žádal v petici zemský sněm, aby evangelíci, kteří si vydržují svoji školu s právem veřejnosti, buď nemusili platit na ostatní školy obecní, nebo ať platí, ale pak nechť učitelé ze škol evangelických jsou placeni z pokladen zemských.
Druhým učitelem na nové škole, která způsobovala sboru Opatovickému tolik starostí, se stal od roku 1879 Alois Kryštůfek, rodák z Humpolce. Učil do roku 1884, kdy byl povolán do Dobrnic. Po Kryštůfkovi nastoupil v roce 1884 Jan Čochnář. V roce 1889 odešel, protože návštěvnost školy dětmi poklesla. A klesala i pak. V letech 1889-1891 chodilo do školy 292 žáků, ročně skoro sto, v roce 1907 – 71 žáků, 1909 – 61 žáků a 1912 – 64 žáků. Na jaře roku 1887 poněvadž finanční potíže s vydržováním školy spojené (jako u všech ostatních evangelických škol) se nezměnily, ozvaly se Opatovice opět. Jejich petice měla v celku stejný obsah jako petice z roku 1885. Přinesla však více průkazného materiálu.
Petice, shrnuvší všeobecnou kritickou situaci evangelických škol a evangelických církví, žádala o změnu zákonů, které jsou proti evangelickému školství. Odvolávala se na státní základní zákon, který zajišťoval všem občanům svobodu víry a svědomí. §457 „politického zřízení školního“ z roku 1805 osvobozoval nekatolíky od platů na učitele římskokatolické, pokud nekatolíci si vydržovali školy vlastní. Dvorní dekret osvobodil nekatolíky i od plateb na římskokatolické školy. Pak hovoří petice o tvrdých důsledcích, které přivodily školské zákony z roku 1868 a 1869. Nikde se nebral zřetel na školy evangelické. Evangelíci měli a musili si své školy, za soukromé prohlášené, sami vydržovati a při tom platit na výstavby a udržování obecných škol ostatních. Petice zdůraznila, že v roce 1887 v Čechách a na Moravě působilo 79 evangelických škol se 106 učiteli. Udržování škol a platy učitelů znamenaly pro církve evangelické roční výdaj přes 62.000 zlatých.
Evangelíkům ponechána sice možnost, aby u obcí, okresů a zemí dožadovali se pomoci, ale nedovolali se faktické pomoci. Proto přikračují evangelíci k jednání o nápravě. Nemohou prostě břemena školská unésti. Lid evangelický při nich chudne a jest nucen stěhovat se do ciziny. Ze zavřených škol evangelických by děti přišly do katolických škol, které by se leckde musili rozšiřovat a přestavovat. Tedy nové výdaje pro všechny. Děti evangelické by se rozptýlily do mnoha škol a bylo by nebezpečí, že nebudou vyučovány v náboženství evangelickém. Školy obecné, zdánlivě bezkonfesijní, jsou římskokatolické, i když v nich jsou děti evangelické, není v nich evangelických učitelů. Učitelé evangeličtí na evangelických školách z nichž mnozí dlouhá léta učili, zůstali by v stáří po zrušení těchto škol v nejkrutější bídě, protože nemají zákonitého práva na penze. (Obec opatovická žádala v roce 1888, aby soukromá škola obecná v Opatovicích byla prohlášena za náhradní školu dle §72 zákona školského ze 17.5. 1869 a aby Opatovice odškoleny byly od Zbýšova. Zemská rada to 29.1.1889 zamítla).
Po zesnulém učiteli Kasalovi převzal školu v Opatovicích 26.srpna 1900 Václav Matoulek. Přišel z Krucemburku, kde učil 9 let. Narodil se 15.října 1871 v Černilově u Hradce Králové. Učitelský ústav studoval v Hradci Králové. Tento učitel a správce školy, zvolil si Opatovice za trvalé působiště. Dbal, aby všemožně obci sloužil. Svědomitě učil ve škole a obětavě pracoval pro občanstvo. Již v roce 1902 založil v Opatovicích „Záložní a spořitelní spolek“, jehož byl pokladníkem až do své smrti 28.12.1932. V roce 1922 založil v Opatovicích tělocvičnou jednotu Sokol. Na občanstvo kladně působil i divadelními představeními, která pečlivě připravoval. I literárně pracoval. Vydal „Zpěvníček k dějům starého a nového zákona“, v němž shrnul 74 starých písní českých a přeložených. V roce 1914 upravil 2.vydání Dějů starého a nového zákona. Pilně přispíval do vlastivědného sborníku Čáslavska – Podoubraví.
Roku 1920 škola v Opatovicích zveřejněna. Jako škola sboru evangelického působila 134 roků. Kolik nadšení a práce se ukrývá v této číslici? Nadšení a lásky u učitelů, kteří byli hůře placeni, než učitelé na ostatních školách obecných (např. Matoulek měl mít roku 1910 ročně 2400 K, ale měl jen 1434,50 K, skoro o 1000 K ročně méně!) a obětavosti u správy evangelického sboru v Opatovicích, která musila školu vydržovati ze svých prostředků. V posledních měsících služby měl řídící učitel Matoulek zdravotní dovolenou. Po něm se na škole vystřídali Josef Dařílek a Jaroslav Petrus. V školním roce 1939/40 vedl školu v Opatovicích řídící učitel Ladislav Novotný.
Opatovický kostel a fara
Roku 1783 ustanoven ve zdejší obci augsbursko-protestantské pastorát a roku 1784 vystavěn první evangelický kostelík a o rok později fara. Obě stavby byly ze dřeva a kryté šindelem. Fara sloužila až do roku 1856, kostel byl v roce 1790 zbořen a na jeho místě byl postaven nový, kamenný, se střechou z původního kostela. Pro bohoslužby sloužil až do roku 1819, kdy bylo rozhodnuto do kostela koupit varhany. Kostel však pro ně byl malý, proto byl až do základů rozebrán a vystavěn znovu. Byl postaven bez věže, s vysokou štítovou střechou zvonového tvaru. V roce 1886 byl i tento kostel zbourán a postaven nový s věží, který stojí dosud. Pod základním kamenem nového kostela, který byl dovezen ze Senetína, je uložena plechová schránka s fotografií starého kostela a zakládající list sboru v Opatovicích. Na hřbitově nalézá se litý, železný kříž z roku 1831. Břevna kříže ozdobena jsou vypuklým, puklicovitým ornamentem, na křížení jich srdéčko. Nápis na čtyřbokém soklu, zlatými písmenami, většinou smytý, německý. Rovněž fara byla několikrát přestavována. Dnešní budova je z roku 1876.
Opatovický sbor
...pokračování předchozího textu, který se nedochoval...
Po čtyřech letech jeho působení dostala evangelická církev v Opatovicích novou farní budovu. Mnoho péče této otázce věnoval J. Čochnář, duše opatovického sboru. 16.srpna 1875 položen k nové farní budově základní kámen (3.9.1876 posvěcena).
Do Opatovic svolán na 4.listopadu 1879 sjezd pracovníků evangelické církve, na němž rozhodnuto, aby se založila společnost pro nedělní školu (dle vzoru reverenda Williama Piggense, který také byl přítomen). Předsedou zvolen farář Kučera.
10.září 1883 oslaveno sté výročí trvání sboru evangelíků v Opatovicích. Do druhého sta let svého trvání vešel sbor opatovický s pevným rozhodnutím, že si opraví a rozšíří svůj kostel. Měl k tomu slušnou pomoc: v roce 1874 zemřelý člen Fr. Janáček z Čejkovic odkázal k tomuto účelu 300 zl. V starém kostele, třetím to v Čechách po tolerančním patentu, vykonány poslední služby Boží 9.května 1886. 23.května zahájeny stavební práce stavbou věže ing. F. Heroldem z Čáslavě. Na stavbu dal Karel ze Schwarzenbergů, majitel Zbýšovského panství, dříví v ceně 200 zl. Sbor opatovický požádal o pomoc všechny bratrské sbory. 5.června 1887 opravený kostel vysvěcen. Slavnost zahájena po 9 hodině chorálem „Hrad přepevný jest Bůh náš“. Slavnostní kázání měl farář K. Pospíšil z Humpolce. Touto stavbou zatížil se sbor opatovický dluhem 6.000 zl.
Při kostele vybudována věž pro níž posvěceny ocelové zvony 28.listopadu 1886. Zvony byly objednány v Bochumu v Německu. Na zvonech nápisy:
První zvon: „Oslavujte Hospodina, neb jest dobrý.“ (Ž.107.1.)
Druhý zvon: „Bdětež a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Mat.26.4i.), a dále německy: Švábský zvon spoluzřízen pomocí bratří a víře Virtenberských d.p. farářem Völterem ve Velkém Ingersheimu.
Třetí zvon: „Mistr zde jest a volá tebe.“ (Jan 11.28.)
Po slavnosti se zvony poprvé rozzvučely.
Za J.J.Kučery opraven (1872) poměrně značným nákladem hřbitov v Opatovicích a varhany v kostele. Kučera kromě svých povinností úředních se přičinil, aby pro vyučování dětí byla vhodná pomůcka a proto připravil k vydání „Děje starého a nového zákona“ (2.vydání spracoval jeho spolupracovník, správce evangelické školy v Opatovicích V. Matoulek a vydal v roce 1914 v Chotěboři).
6.ledna 1895 oslaveno 25 leté působení faráře Kučery, přičemž založen místní sbor Evangelické matice. Od října 1895 působil v Opatovicích jako vikář, kandidát bohosloví, Josef Václav Lukášek (narozen 26.1.1874 v Humpolci), který odešel 15.srpna 1896 do Hradce Králové jako správce tamějšího Lutherova ústavu. Později se stal vojenským evangelickým superintendantem.
17.května 1903 zvolen Josef Jakub Kučera superintendantem evangelické východní české superintendence. Superintendant Kučera byl uveden slavnostně v svůj významný úřad 4.října 1903 rodákem opatovickým, děkanem fakulty theologické ve Vídni, G.A. Skalským za veliké účasti vzácných hostů, kteří se sjeli do Opatovic nejen k poctě superintendanta Kučery, ale i na 2.shromáždění východní evangelické superintendence v Čechách, které se konalo druhý den 5.10.1903. Dlouho tento vysoký církevní úřad nenesl. 9.dubna 1905 zemřel, raněn mrtvicí, a 11.dubna 1905 v Opatovicích pochován. V Kučerovi odešla generace 3 farářů, kteří sloužili dohromady 122 let. V budoucnosti nikdo z farářů ve sboru opatovickém dlouho nevytrval.
Nástupce Kučerův Pavel Hajnoczy zvolen 30.července 1905, slavnostně instalován 14.1.1906 náměstkem superintendanta Ferdinandem Hrejšou z Prahy. Již v srpnu 1907 odešel za faráře do Pozděchova u Uherského Hradiště. Sluší se zaznamenat, že P. Hajnoczy se oženil 17.7.1906 s Olgou Hubáčkovou, vnučkou Sam. Tomášika, skladatele písně „Hej slované“. Po něm zvolen 24.listopadu 1907 Viktor Pospíšil, rodák z Humpolce (narozen 23.2.1884), který předtím působil v Liptovicích. V Opatovicích začal svoji práci 1.března 1908. Instalován náměstkem superintendanta Ferdinandem Hrejšou 3.května 1908. Sbor vedl do roku 1919. Tehdy se stal profesorem v Prešově.
Tento muž snažil se sloužiti sboru v Opatovicích i propagačně. 1.června 1908 vydal, za pomoci učitele V.Matoulka, „Věstník Opatovický“, měsíčník evangelického sboru, kterým chtěl čtenáře poučovati, těšiti, povzbuzovati, utvrzovati ve víře, naději a lásce..., jak napsal do prvního čísla tohoto věstníku. Vydal celkem dva ročníky, poslední číslo vyšlo 1.března 1910 jako dvojčíslo 8.-9. Za období V. Pospíšila odhalen byl roku 1915 v Opatovicích proti kostelu památník na paměť 500 výročí upálení mistra Jana Husa a provedeno spojení obou evangelických církví, helvetské a augsburgské.
13.května 1920 zvolen zástupce Pospíšilův, evangelický farář Rudolf Šlechta z Prosetína u Nového Města na Moravě. Po dvou letech 18.6.1922 zvolen farářem v Českých Budějovicích, kam v listopadu 1922 odešel. Od roku 1924 měl sbor Opatovický opět svého faráře Václava Baše. Roku 1928 soustřeďoval sbor Opatovický 1004 duší. 54 členů patřilo ke kazatelské stanici v Ledči nad Sázavou. Záležitosti duchovní vedl pak farář Václav Baše, slavnostně instalovaný 20.července 1924 konseniorem V. Szalatnayem. Sbor Opatovický měl filiálku v Číhošti se 135 členy a ve Smrdově s 87 dušemi. Evangelický sbor v Opatovicích tvořil na Čáslavsku oporu evangelíků augsburského vyznání. Založil sbor v Čáslavi. Za pečlivé správy svých farářů a volených funkcionářů autonomních nahospodařil veliké fondy, 600.000,- K přesahující, které ho plně zabezpečují.
Zaniklé osady v okolí čáslavském
August Sedláček - Památky archaeologické 1868
V deskách zemských dopátrali jsme se mnohých zaniklých osad v království Českém, z nichž tuto o některých se zmiňujeme, a to o těch, které v okolí Čáslavském jsme vyhledali.
Žitenice
Kolébkou rodiny Koudelův z Žitenic byl dvůr řečený Žitenice, jehož poloha dosud od nikoho nebyla vyzkoumána; dá se však spojením dokladův snadno určiti, jak následuje:
1. "Dědina Žitenická, která leží v 4 kusích mezi Tupadly a potokem Žitenickým"2. "V Žitenicích 2 rybníky se dnem a s okrškem, dědiny orné mezi nimi a dědinami Tupadlskými ležící"
3. "Žitenické dědiny, ležící vedle dědin Žackých s jedné a Tupadlských s druhé"
Ze zpráv těchto jde najevo:
a) že zván jistý potok blíže Tupadel Žitenickým, a že dědiny Žitenické ležely mezi tímto potokem a Tupadly. Máme Žitenický potok za onen, který teče od Tchořov severním směrem k Čáslavi, a spojiv se s potokem Drobovickým v rybníku někdy řeč. „Svornost“ do rybníka Podměstského u Čáslavi vtéká;
b) o domněnce té není žádné pochybnosti, poněvadž potok Žitenický musel téci západně od Tupadel, jelikož jisté dědiny Žitenické dědin Žackých se dotýkaly, a tudíž tyto zprávy vzájemně se doplňující jinak by se spojiti nedaly;
c) že při čáře této staré Žitenice hledati sluší, od nichž dědiny sousední zvány byly. A shodují se s naším tvrzením i jiné doklady z listů, svědčící, že Žitenice stávaly na místě nynějšího „Nového dvoru“ což se nejlépe dějinami jeho provésti dá.
Roku 1529 po smrti Johanky z Radonic uvázal se ve zboží její Krchlebské Jan Studenecka z Pěšiněvsi. K zboží tomu náležel mimo jiné též „v Žitenicích dvůr pustý,“ což si týž Jan novým vkladem r. 1542 pojistiti dal. Při jeho potomcích, kteří obvod zboží Krchlebského nezměnili, zůstaly Žitenice spojeny až k počátku 17. stol. Adam Studenecký (vkladem r. 1802, 20.března) prodal „dvůr svůj s sídlem, jenž slove Novey Žitenickey, s stodolami, ovčínem, stájí, špejcharem, ovčárnou, chalupou v nově postavenou“ a t. d. Kristině Konecchlumské z Ostředka za 2500 kop gr. č. (DZ. 131. C. 12.). Z toho jde, že ku konci 16. stol. na místě pustého dvoru dvůr nový v Žitenicích vystavěn byl, jemuž se jména Nový co stálého přívlastku dostalo. Nedlouho po tom (r. 1607 pondělí po sv. Michalu, vkladem 1609) prodal Vilém z Konecchlumi, dědic Kristinin, Nové dvory Žitenické obci Čáslavské za 5000 kop gr. č. (DZ. 134. M. 25.). Čáslav, drževší tehdá Tupadly, spojila s nimi Nové dvory, které až podnes při Tupadlech zůstávají.
Znaneč, Rajžoky, Ohrádky
Johanka z Radonic zboží Krchlebské l. 1529 zapsala Janovi Studeneckému z Ratiněvsi a sice: Krchleby, tvrz, dvůr poplužní a ves, Šebestenice (Šebestianice) a Březí vsi, v Ohrádce dvory kmetcí pusté, lesy Rajžoky, Zlaneč (DZ. 250. H. 29.). Roku 1542 dal si Jan Studenecký zboží to opět ve dsky vložiti formou, která nám mnohé příčiny k rozjímání poskytuje. Vypisujeť se zboží Krchlebské takto: Krchleby, tvrz, dv. pop., ves, Šebestenice a Březí vsi celé, Vohradky ves pustú, v Znanči dvory km. pusté, v Žitenicích dvůr pustý, v Rajžocích dvory km. pusté, v Chořově 1 dvůr kmetcí pustý atd. (ib. B. 10.).
Asi uprostřed mezi Březím a Hraběšinem, nedaleko mlýna Doudovského, jest místo, kde dle podání před časy ves stála. Asi 100º za Hraběšinem při cestě k nadřeč. mlýnu jest pastviště řečené „na obci,“ kdež posud stopy bývalých stavení se spatřují. Jsou to prohlubně obdélné, v nichž se obyčejně voda po dešti zachycuje, pročež se doly ty i za suchého počasí zelenají; lid proto místu tomu říká „na studnicích.“ Západní stranu obkličují pole, východní lesy; vše to klade se ku katastrální obci Hraběšinské.
Pověst dí, že tu stála někdy ves jménem „Zdanice,“ s kterýmžto jménem srovnává se poněkud „Znaneč,“ z desk zemských povědomý. Rozdíl ten vzešel buď špatným vyslovováním původního názvu, nebo chybným psaním do starých listin. Domýšlíme se, že na tom místě bývalou ves Znaneč hledati sluší, poněvadž poloha ta nepříčí se historickému podání. Nedaleko Březí a Strampouchu (vsi novější doby ze slova Steinbruch) rozkládá se les „Rejžovka,“ v němž patrné pozůstatky bývalé vsi se spatřují. Na tom místě již před 300 lety stál les, zvaný „Rajžoky“ (aneb snad také „Rajžovky“. Les tento se končí březinou nedaleko vsi Březí, kde se prý říká „na vohrádkách“, kdež snad bylo stanovisko zašlé osady řeč. „Ohrádka“ či „Ohrádky“, což ještě, nemajíce dokonalejší povědomosti toho místa, určitě tvrditi nemíníme.
Smrčany
Za Šebestenicí, vsí k jihu od Březí ležící, začíná bývalý okršlek a starodávné dědictví pánův z Chlumu (později Slavaty zvaných). Dle listu 1360, 21. prosince spolčili se bratří Diviš, Vilém, Procek, Mstislav, Slavata a Ješek z Chlumu zbožím svým v Chlumě, Chvalovicích, Čejkovicích, Kozlově, Olešné, Hostalicích, Ščítově, Nové vsi, Sovoluscích, Radoňově, Podmoklech, Bělušicích a Orlovicích. Při rozdělení bratří Jana, Viléma, Beneše a Diviše roku 1417 vyskytují se mimo řečené dědiny ještě: ve Smrčanech tvrz s dvorem, schází však několik svrchu jmenovaných osad, a sice Kozlov, Olešná, Bělišice a Orlovice, Štítov, osada též neznámá, připadla k Vlkánči a k dílu Podhořanskému.
O poloze Bělišic a Orlovic dá se málo vypátrati: Bělišice jmenují se toliko r. 1360, Orlovice pak r. 1388. a to blíže Damirova; r. 1547, když celé panství v manství proměněno bylo, jmenuje se vedle Tuněchod „Vorlovice ves pustá“, dále Čejkovice, dědice atd. V tom okolí tedy ves Orlovice hledati sluší.
O Smrčanech máme více zpráv: Kromě r. 1417 vypisují se některé částky panství Chlumského r. 1456 ve při o odúmrť královskou po Žofce, manželce někdy Janově z Chlumu. Tam se praví po vyčtení kmetův v Chvalovicích „i s lesy řečenými Smrčanský a Osyna, rybník pustý Smrčanský a mlýn tudíž,“ tam se i jmenuje dvůr poplužní ve Smrčanech, kterýž však r. 1461 již pustý byl. Když r. 1547 Diviš Slavata z Chlumu v pokutě Chlumsko a Košumbersko pod léno přijmouti odsouzen byl, v přiznání před úřadem desk dvorských jmenuje se vedle Opatovic Smrčany tvrz pustá a ves Chvalovice konečně roku 1574 vypisují se vesnice v okolí Smrčan takto: Hraběšin, Semetin, Lhota Damirová, Opatovice, Smrčany, Chvalovice, Lhota Javorova, Vlkaneč a t. d. Místa svrchupsaná zřejmě o tom svědčí, že Smrčany stály někde blíže Chvalovic. Nemálo přispívá k odkrytí této osady zpráva v topografii Schallerově (Czaslauer Kreis, pag. 83, r. 1787) „Komarow ehemalige stadt, davon noch heut zu tage wenige spuren zwischen Zbeischow, Schebestenicz und Chwalowitz anzutreffen sind, jetzt ist an deren stelle daselbst ein teich angebracht.“ Okolí od Schallera naznačené nikdy nemělo osady, která měla jméno Komárova, že pak v nadřečeném místě opravdu osada stála, a Schallerovo svědectví důležito jest, není pochybnosti. Neboť asi uprostřed mezi Šebestěnicí, Chvalovicí a Zbýšovem stojí Chvalovický mlýn při potoku řečeném „Vraní důl.“ Východně od něho strmí vysoká stráň, pokrytá lesem, jihovýchodně jsou pole, jižně pak rybník, nepochybně onen, který Schaller mínil, který se již r. 1456 s mlýnem připomíná; několik krokův západněji počínají grunty Opatovské. Pole jihovýchodní rozkládají se po planině, která od lesu severního hlubokou rolí odloučena jest, jižně pak dosti daleko vybíhá a pomalu se kloní, za ní pak na kopci ves Chvalovice se rozprostírá. Nad jezem rybníka jest výběžek dotčené planiny, od ní jižně příkopem oddělený. Místo to, které kromě pahrbků, jam, kamení a částek malty žádných jiných stop minulosti neposkytuje, bylo i stanovisko tvrze smrčanské, a jest nyní křovím zcela porostlé. Sousední jihovýchodní pole slovou „na zámku,“ trochu dále pak „na čtvrti“ a jest pověst, že zde dříve stávala osada. Důležito jest, že nadzmíněné role i blízký les nejen v obecní mluvě než i v katastru mají název „Smrčany,“ což s důkazy listinnými souhrnuto určitě polohu tvrze a vsi Smrčan vymezuje. O stopách vsi jsem se ničehož více doptati nemohl. Nynější mlýn Chvalovický dle listu r.1456 byl by jediným zbytkem té vsi.
Stoupec
Stoupec připomíná se poprvé r. 1419, když Držek z Kratonos nějaké platy na Hošťálovicích a Stoupo prodal Janovi z Čejkovic. Ku konci 15. stol. nalézáme tu tvrz, kterou držel Franěk z Hrobčic. Po smrti jeho daroval král Vladislav r. 1486 dědiny jeho na Horách Železných, totiž Stoupec tvrz pustou a ve vsi Hošťálovicích plat Janu Špetlovi z Prudic na Žlebích. Nedlouho po tom tvrziště přešlo na držitele statku Podhořanského a Choltického. Když r. 1568 Podhořany od Svojžic odděleny byly, připojena k nim též „louka Stoupecká.“ Název ten, posud zachovaný, přikládá se palouku v lese nade vsí Březinkou, blíže Hošťálovic. Nedaleko něho býval klášter dle pověsti, kterou i Sommer do své topografie pojal. Ohledal jsem (29. srpna 1865) s otcem svým místo to a nalezl tvrziště okrouhlé, totiž pahrbek skrovného objemu, obklíčený hlubokým příkopem, a mohutným valem. Objem tvrziště jest 765/3º.
Weidhof
V starých listech Čáslavských častěji zmínka se činí o bývalém dvoru poplužním řeč. Waydhof. Již k roku 1436 připomíná se Sigmund z Waidhofa, bratr Bernarta z Čáslavi který se nepochybně od dvoru svého tak jmenoval. Po něm seděli na tom dvoře rozliční majitelé, až konečně roku 1493 o svatém Jiří obec Čáslavská od Matěje Weyhoffského koupila dvůr ten i s 6 lány dědin, s potokem, vrbinami, lukami, pastvinami i se vším příslušenstvím za 311 kop gr. č.
Brzy potom dvůr zpustl a obec zastavila dědiny k němu patřící soukromým osobám. Roku 1528 prodal Dušek Starý „17 jiter lúky Waydhoffské, jmenovitě dvořiště s rybníčkem, Říhovi Borovskému – na spůsob ten: kdyžbykoli pan purkmistr – ten Waydhoff zase k obci vyplatiti chtěli“ atd. V 16 stol. dvořiště to slove „Wejdhof,“ od časův pak třicetileté války nazývá se místo dvoru „Hejdof.“
Asi 1/2 hodiny západně od Čáslavi protéká Klejnárka úžlabinu, která se táhne ode vsi Močovic k samotě řeč. Kalabousek. U prostřed mezi vsí Močovicemi a cestou k Třebešicům má úžlabina jméno „Hejdof,“ a na západní stráni jest ono místo, kde dvůr nadřečený stával. Jest posud pověst, že tu bývalo nějaké stavení. Majitel tamějšího pole před lety zbytky zdí, čnějící nad povrchem země, rozházel a kámen domů vyvezl. Na jedné straně tohoto pole starší občané pamatují hluboký úval, asi 2 – 3º, který dvůr od ostatní planiny odlučoval. Místo to sluje „na hrádku.“
...a co se o zaniklých vsích psalo v časopise Podoubraví
ZANIKLÉ OSADY
V nejstarších dobách zakládali si obyvatelé našich krajů svá sídla při řekách, později v blízkosti zemských stezek. V rozsáhlých pralesích bylo množství zvěře, takže lidé měli dost potravy. Byla-li zvěř v kraji vyhubena, odstěhovala se celá osada jinam. Lidí však přibývalo, a proto bylo přesídlování omezeno na menší části krajů. Lidé se začali živit pastevnictvím a pěstováním hospodářských plodin. Tehdy byl položen základ k mnohým osadám, které se udržely až do dnešních dob.
První písemné zmínky o některých našich osadách pocházejí již z 12. století. Později záznamů přibývá. Častými válkami bylo však mnoho osad vypáleno a rozbořeno. S válkami přicházel mor, který zničil většinu obyvatelů. Lidí bylo pak málo, trpěli hladem a nedostatkem a nestačili obdělávat všechna pole ani udržovati v dobrém stavu opuštěné budovy. Taková stavení chátrala, až se proměnila v sutiny. Mnoho lidí opouštělo původní osady a stěhovalo se do osad lepších a bohatších, kde se jim lépe vedlo. Původní sídliště nechali na pospas zubu času. Z mnohých zbyl jen místní název trati (úseku), jako Svárov (les), Tupárov aj. Poněvadž mnohde nebylo záznamů, nedovíme se nikdy, že tam, kde roste nyní les, zraje obilí nebo se zrcadlí hladina rybníka, je pochována vesnice s osudy lidí z dávných století.
Mnohé osady zmizely beze stopy v neznámé době, z jiných zbyly některé stavby (kostel, dvůr, samota a pod.), několik jich splynulo se sousední osadou (Golčův Jeníkov a Zábělčice) nebo se jmenovaly jinak než nyní (Řečice - Koudelov).
V krajích, které byly častěji napadány nepřítelem, zaniklo osad více. V našem okrese byla to tři střediska, dva mocné hrady, Lichnice a Chlum, a město Čáslav. Většina vesnic zanikla v okolí těchto míst. V těžkých dobách našeho národa zaznamenaly dějiny krvavým písmem své příhody do zčernalých zdí těchto hradů i města a přilehlých vesnic.
Jistě, že zaniklých osad i sídel bylo u nás víc, než kolik jich nyní známe. Nebylo vždy osoby, která by nám podrobně zaznamenala události pro malou znalost čtení a psaní mezi lidem. Hodně zápisů se také ztratilo nebo bylo v pohnutých časech zničeno. O zapsané události nejevil se zájem takový, jaký máme dnes. Možná, že se časem zjistí ještě mnohé zaniklé osady, až budou pečlivě prostudovány všechny dějepisné prameny.
Nyní si pozorně pročtěte osudy zaniklých osad na našem okrese a věnujte jim tichou vzpomínku! Vyrostly z naší půdy, prošly dějinami a zanikly v minulých stoletích.
Bělišice. O osadě Bělišice nevíme, kde se nalézala, ani kdy zanikla. Snad pečlivé prostudování názvů místních tratí by nám dalo uspokojivou odpověď.
Drbohlavy. V 17. století se uvádí v zápisech samostatná obec Drbohlavy, která asi brzo potom zanikla. Nyní se tak nazývá severní část vsi Vinice při silnici vedoucí na protektorátní silnici Dolní Bučice -Podhořany.
Hejdof. Severozápadně od Čáslavě je údolí nazvané Hejdof, kde dříve stával dvůr Weidhof. Svými osudy byl spojen s městem Čáslaví. V 16. století zpustl. V prvé polovině 18. století tu byly ještě zbytky zdiva. Dnes už po nich není ani památky.
Hoglovy Hutě. Pražský měšťan Jiří Johann Hogl založil v lesnaté krajině na severovýchod od Lučice na Habersku sklářské hutě. Vzniklá osada byla nazvána Hoglovy hutě. Starší pojmenování Dobrá Voda však zvítězilo a udrželo se až do nynějších dob. V těchto místech byly učiněny zajímavé nálezy z doby předhistorické.
Komárov. Mezi Šebestěnicemi a Kluckými Chvalovicemi je Chvalovický rybník. V těchto místech stávala ves Komárov ve 14. a 15. století. Patřívala ke klášteru sázavskému a proboštství zbýšovskému. V 15. století náležela ke hradu Chlumu. V tomto století asi zanikla a není po ní žádných stop.
Komárov. Druhý Komárov býval na Ronovsku. Připomíná se roku 1678. Není známo ani místo ani doba, kdy zanikl.
Ksiny. Na levém břehu řeky Doubravy nad Žleby je bývalý strážní domek místní dráhy, zvaný Ksiny. V těchto místech bývala kdysi osada s tvrzí stejného pojmenování. Ze všeho tu zbyla roubená studně a zbořený jez z těch dob, kdy tu býval také mlýn. Roku 1437 byly Ksiny v držení rodu Trčků z Lípy, r. 1558 dostaly se prodejem vlačického zboží Václavu Chotouchovskému z Nebovid, r. 1595 náležely Jetřichovi Kustošovi ze Zubří. Po čtyřech letech spolu s pustým mlýnem Brzobohatým a vískou Rozdranovem dostaly opět nového majitele, jímž se stal Václav Popel z Vesce. V letech 1608-11 náležely rodu Dobřenských, pak až do r. 1628 byly v majetku Kašpara Crenoysereta, teprve později se dostaly ke Žlebům. V těchto místech byl objeven popelnicový hrob s miskou a bronzovými knoflíky z prvního tisíciletí př. Kr.
Lhotka. Na severozápad od Běstviny přes Kubíkovy Duby přijdeme polní cestou vedoucí pod Kaňkovskými Vrchy do dvora Lhotky, kde ještě r. 1623 byla ves.
Markovice. První zmínka je z let 1282-84, kdy byly majetkem pražského biskupa, poté přešly v majetnictví kláštera vilémovského. Ve 14. století patřily ke Žlebům. Tehdy měly vlastní faru, která byla v 16. století zrušena a přenesena do Žlebů. Ve válkách husitských Markovice zanikly. Z bývalé vesnice tu zbyl dvůr, několik stavení a zbytky gotického kostelíka, který původně byl zasvěcen sv. Jiří. Nablízku postavený kostelík sv. Anny vznikl r. 1692 a je hrobkou knížecí rodiny Auerspergovy. Že toto místo bývalo osídleno již v dávných dobách, toho jsou dokladem četná nálezy, jako lužické hroby žárové, páskové sekery, nordické klíny, poháry aj.
Michov. Nedaleko G. Jeníkova zanikla osada Michov. O jejích osudech nic nevíme.
Ohrádka. Na jih od Krchleb bývala ves Ohrádka. R. 1529 byla již pustá.
Orlovice. Ke hradu Chlumu patřívala ves Orlovice, která byla r. 1547 pustá.
Prosičky. Prosičky byl dvůr mezi Hlohovem a zaniklou vesnicí Svárovem. R. 1533 byl již neobydlen.
Protivany. Na jih od města Ronova při pravém břehu Doubravy je kostel sv. Kříže, který jediný se zachoval z bývalé vesnice Protivany. Tato ves tu byla již v době před založením poddanského města Ronova n. D. (1707). Brzy po založení Ronova Protivany zanikly. Farní kostel se tu udržel až do husitských válek. Dnešní filiální kostel má hodně kamenných náhrobků.
Rajžoky. Mezi vesnicemi Štrampouchem a Schořovem se nalézá les Rejžovka, kde stávala ves Rajžoky. Na jeho severním konci je až dodnes hájovna téhož jména. V prvé polovině 16. století příslušela ves ke Krchlebům. Někdy v tu dobu zanikla.
Radoňov. Na západ ode vsi Chrtníče v haberském okrese je dvůr Radimov s kostelíkem a hřbitovem. R. 1327 seděl tu na tvrzi Slavibor, r. 1360 přešel Radoňov do majetku hradu Chlumu. V 15. století vesnice zpustla.
Ratimiri villa. Kozohlody se dříve nazývaly německy Ratmisdorf, latinsky Ratimiri villa, též Nova plantatio. Tato osada byla založena Mikulášem Ratmírem, křižovníkem německým z kláštera drobovického ve 14. století. Roku 1420 se dostaly do světských rukou. Nějaký čas náležely k panství žehušickému, potom Kunšovi Bohdaneckému z Hodkova, k panství jeníkovskému a později ke Žlebům.
Rozdranov. Na jihovýchod od Vinař a v blízkosti bývalého mlýna Šmolcova stávala na mírném kopečku ves Rozdranov. V 16. století náležela k osadě Ksiny. Doba zániku není známa.
Růže. Někde v okolí Čáslavě bývala vesnice Růže, kterou zároveň s několika jinými vesnicemi daroval Jan z Polné r. 1242 pruským křižovníkům v Drobovicích. Bližší umístění i osudy této vsi jsou neznámy.
Řečice. Mezi obcí Vrdy a městem Čáslaví býval dvůr Řečice. V 16. století byl dvůr se sídlem přejmenován podle nového majitele Koudele ze Žitenic na Koudelov. Tu bylo učiněno mnoho nálezů z dávných dob.
Samoplesy. Mezi Potěhy, Vilémovem a Žleby stávala ves Samoplesy. R. 1242 byly majetkem pruských křižovníků. Kolem r. 1420 tu byl jen zpustlý dvůr. R. 1618 nebylo po této vsi ani památky. Jen název místní trati nám připomíná ono místo.
Skalka. Ještě r. 1623 Sigmund starší Robmhap ze Suché byl majitelem vsi Skalka, z níž až do dnešních dob zbyl dvůr Skalka, který se nalézá na jih od Třemošnice při silnici vedoucí do Běstviny.
Skovice. Na jih od Vrdů při místní dráze byla osada Skovice. Patřívala Ke Žlebům, potom Koudelovi ze Žitenic, k Čáslavi a k Tupadlům. Přestavbou hospodářského dvora byly zahlazeny stopy po rozsahu původní osady. Kromě dvora tu je hájovna.
Smrčany. Na východ od Zbýšova protéká Chvalovickým rybníkem Vranidolský potok. Na sever od rybníka je mlýn a les zvaný Smrčany. V těchto místech bývala již ve 13. století ves stejného jména, která byla založena pány z Chlumu. Z nich Sezema a Bleh se nazývali ze Smrčan. Tvrz i dvůr zanikly v 17. století. Jen mlýn přetrval věky až do dnešních časů.
Stusyně. Na sever od Mladotic při levém břehu Doubravy se nalézá kostel sv. Martina, který byl farním již r. 1352. Kolem něho byla obec Stusyně. Ve 14. století patřila ke klášteru vilémovskému, od roku 1557 k Lichnici a později k Ronovu. Zanikla někdy v 15. století. V místech, kde stávala tato ves, nalézají se dosud četné střepy. Našla se tu velká esovitá náušnice.
Stuparov. Na jih od Vrdů je malý kopeček, kde je nyní železný kříž. Dnes tomuto místu lidé říkají Tupárov. Tu stávala vesnice Stuparov. Její osudy i doba zániku jsou nám neznámy. Podle místní pověsti nemohli se lidé v těchto místech dokopati vody, a proto se usídlili u řeky Doubravy, kde jsou nyní Vrdy.
Suchotlesky. Na jižní konec vsi Hraběšína klade se bývalá osada Suchotlesky. Ve 14. století tu byla tvrz. R. 1415 přitiskl Jan ze Suchotlesk pečeť na stížný list zaslaný sboru kostnickému. V 15. století příslušely k Janovičkám, v 16. století k Dobrovítovu. Zanikly v 17. století.
Suchotlesky. Na západ od Ronova je malý hájek, kde kdysi stávaly druhé Suchotlesky. Původně patřívaly ke klášteru vilémovskému, potom k Lichnici, Robmhapům ze Suché a ještě mnoho jiných držitelů se tu vystřídalo. Zanikly v 18. století.
Svárov. Na jih od Dobrovítova se rozkládá les Svárov, kde do konce 17. století bývala ves stejného jména. R. 1533 odkazuje majitel dobrovítovského statku Jiří Dobrovítovský mezi jiným pustý dvůr Prosičký mezi Hlohovem a Svárovem svým vnukům Václavovi a Jiříkovi Špetlům. R. 1599 zvýšil Jan Hanuš ze Šaratic, dědic Vrbice a Dobrovítova, své manželce Johance ze Stropína na Brloze věno o 1.000 kop grošů českých na vsech Svárově a Hlohově. R. 1628 byli v této vsi usedlé tři rodiny, a to Adam Zun, Vondřej Kořínek a Matěj Vondrák. Nedaleko vsi byly dvě sádky z dubových tesanic na kapry. 16. září 1699 z nařízení zemského soudu prodali komisaři zároveň s jinými vesnicemi a dvory pustou ves Svárov.
Štítov. Tato ves se nalézala někde v okolí Golčova Jeníkova. R. 1360 náležela ke Chlumu, v prvé polovině 15. století k Podhořanům a potom opět ke Chlumu. Roku 1462 připomíná se již pustá.
Šintlochy. Šintlochy je původní název Filipova u Čáslavě. R. 1330 se už připomíná. Když roku 1760 koupil Šintlochy hrabě Filip Kolovrat Krakovský, bylo sídlo na jeho přání přejmenováno na Filipov. Četné starožitné nálezy dokazují, že toto místo bylo osídleno v předhistorických dobách.
Vejborno. Tuto osadu s pravděpodobností klademe na místo nynější Třemošnice, přesněji určeno někde blízko nynějšího zámku. O osadě Třemošnici se má za to, že vznikla teprve kolem roku 1600. Název Třemošnice se v dřívějších dokladech nenalézá.
Vohánčice. Na jih od Golčova Jeníkova při pravém břehu Vohánčického potoka stávala kdysi ves stejného jména. Patřívala klášteru vilémovskému, poté se tu vystřídalo několik majitelů, až od 17. století má stejné osudy s Golč. Jeníkovem. Tvrz vyhořela ke konci 18. století. Nyní se v těchto místech nachází dvůr Vohánčice.
Zábělčice. Jižní část Golčova Jeníkova kolem nynějšího zámku bývala samostatnou osadou nazvanou Zábělčice. V nejstarších dobách patřívala k vilémovskému klášteru. Po jeho zrušení byla v majetku Trčků, Robmhápů aj. V roce 1580 splynuly Zábělčice s Jeníkovem. Název tvrze Zábělčice se uchoval až do r. 1624.
Žitenice. Na západ od Tupadel dostaneme se širokou cestou do Nového Dvora, kde do švédských válek stávala osada Žitenice. První známá zpráva o ní pochází z r. 1268, kdy byla v držení Německých křižovníků, kteří osadu pronajímali. Sídlo bylo sice r. 1542 pusté, ale r. 1600 zase obnoveno a přezváno na Nový Dvůr Žitenický. Po 23 letech bylo vypáleno. Od těchto Žitenic měla příjmí stará erbovní rodina Koudelů ze Žitenic. Podle podání zemřel Žižka u Přibyslavě pod hruškou v klínu Michala Koudele ze Žitenic.
Z opatovické kroniky
Víska, ležíc v údolí, kolkolem obklíčena jest lesy, v okolí i několik rybníků jest rozloženo. Malý, olšemi a vrbami vroubený potůček, který za doby tání a po bouřích takřka celé údolíčko od pily až za ves zaplavuje.
Silnice, spojující zemskou či „císařskou“ silnici Čáslav-Zbraslavice-Zruč a okresní Čáslav-Ledeč (od Opatovic „U sloupu“ až za Hraběšín do „Závěrek“) přispěla nemálo k oživení obce, umožňujíc spojení okresu Čáslavského, Kutnohorského, Ledečského a Haberského. Stavba její provedena byla v letech 1878 a 1879. Stavěl ji Výborný ze Lhoty Krchlebské.
Pozemky opatovické čítány jsou do I. a II. třídy. Mají dle své polohy různá jména. Pod pilou – jsou blízko Karlo-Schwarzenberské pily ve Zbýšově, U březinky – býval zde březový háj, Tříškovec – původ jména neznám, Na křídle – sousedící panský les Křídlo, Nad Bojankou – dle studánky Bojanka, kde prý bývala osada Bójů, Nad obcí – též Na šachtách, kde na pozemku kat. č.395 blíže silnice zbýšovsko-šebestenické bývala šachta, v níž se dolovalo na stříbrnou rudu (dolování je doloženo v poslední čtvrtině 16.stol.). Kdy bylo dolováno není známo, patrně asi voda jež je tam hojně, znemožnila další práci. Dosud je v těchto místech patrný kopeček, asi sleželá hlína. U Zemanin jmenují se též pozemky dle lesa Zemanin (les mezi Opatovicemi a Senetínem), části jich říkají U milířů, kde pálívaly se milíře a dosud hlína i spodek na to ukazují. Louky Ve stružkách - teče strouha přes pěšinu z Opatovic do Zbýšova, Sluhovka – jež míval obecní slouha za pasení dobytka. K Opatovicům náleží též samota Doudov, nyní mlýn č.18, ležící na potoce mezi Opatovicemi a Hraběšínem. Dříve tam bývalo ještě jedno stavení „rasovna“ č.16 u cesty nade mlýnem. Také pila č.15 patřila k Opatovicům, byla však připojena ke Zbýšovu. Na zahradě u č.p.34 jest zbytek stavení č.9 zvaný Božinec (u majitele jeho Dlouhého konaly se první bohoslužby). V náhradu za pilu č.15 obdržela hájovna číslo 15. Kde postavena jest hasičská kůlna, stával obecní domek (dříve škola) č.2, jenž 1.ledna 1891 vyhořel a více nebyl postaven. Kromě hájovny přibyly v Opatovicích domky č.37 (majitelé Jaroslav a Anna Kasalovi, roku 1909) a č.38 (majitelka Josefa Šťastná).
Z veřejných budov se v obci nacházejí:
Kostel – česko-bratrský evangelický. První kostel (spíše jen modlitebna) postaven byl roku 1784. Jelikož značně sešel, byl roku 1819 až do základů zbořen a nový do května 1820 postaven (bez věže). V letech 1886-1887 byl chrám přestavěn a věží se zvony opatřen nákladem přes 12.000 zlatých. Věžní hodiny pořízeny od firmy K.Adamec v Čáslavi roku 1906.
Fara – č.p.5 koupena roku 1858 za 4.600 zlatých od Jana Podhrádeckého, jenž v ní živnost hostinskou provozoval (tzv. stará fara). K ní přistavěna nová fara roku 1876.
Škola – původní škola byla v č.2, z níž potom byla obecní pastouška. Vystavěna byla ze dřeva zbořeného kostela. Roku 1830 vystavěna škola na nynějším místě. Roku 1862 před prázdninami vyhořela, aniž byla pojištěna. Tvrdí se, že choť či služka tehdejšího učitele Josefa Zelinky odnesla na půdu žhavý popel. Se školy přeskočil plamen na č.33 barvířovo, č.13 tehdy Moravcovo a č.12 u Havelků (dříve tam bývala hospoda Horných). Po mnohých svízelích opět vystavěna. Roku 1878 byla zbořena a během jara a léta 1879 dostavěna v nynější podobě.
K těmto budovám sluší se přičísti i mlýn v Doudově, majetek bývalého knížete K.Schwarzenberga a i hostinec, nynějšího majitele Josefa Čochnáře.
Oběti světové války:
Nezvěstní: Josef Krejdl č.17 - ženatý, Josef Šťastný č.38 – ženatý, Jan Dušovský č.23 – svobodný. Zemřelí: Antonín Hrubeš – svobodný, Jaroslav Dušovský a Václav Jelínek.
Nynější obecní správa jest tato: obecní starosta – Josef Pospíšil č.35, rolník, jeho náměstek – Václav Čochnář č.28, rolník, radní – Josef Havelka č.12, členové výboru – Josef Cholt č.34, Václav Matoulek, správce školy, Jan Dlouhý č.30, Antonín Václavík č.31, Jan Vaněk č.11, Václav Lutr č.36.
Místní školní radu tvoří 3 členové: Josef Pospíšil č.35 jako předseda, Václav Matoulek jako místopředseda a Antonín Václavík jako člen. Náhradníci: Jan Dlouhý a Václav Lutr.
Farní úřad česko-bratrský vede Rudolf Šlechta v Opatovicích a římsko-katolickým farářem ve Zbýšově jest Václav Žižka.
Správcem školy jest Václav Matoulek (od roku 1900), industriální učitelkou jeho choť Karla Matoulková.
Zvoníkem toho času jest Jan Dlouhý č.30, obecní posílky vykonává Václav Jelínek č.33.
Rok 1866
Toho roku vedlo Rakousko nešťastnou válku proti Prusku. Po bitvě prohrané u Hradce Králové, právě se zde začala sklízeti sena, přiběhl jeden zdejší vojín domů, aby se převlékl a druhý den spěchal za svým plukem k Olomouci. Zvěstoval, že nepřítel i vojsko rakouské táhnou k společnému cíli – k Vídni. Rakušané přes Moravu, Prusové jižněji. Do týdne prý zde budou! Všichni obyvatelé dali se do uklízení majetku a hlavně zásob. Za několik dní přivalil se široký proud Prusů „rozvodem“, tj. po celé šířce cesty přes Opatovice vedoucí. Průchod vojska trval od 2 do 4 hodiny odpolední. Na návsi zůstalo asi 50 bílých kyrysníků: 35 mělo zůstati ve vsi, 15 do Doudova. Tito však se vrátili a zůstali ve vsi všichni, ubytováni po gruntech i jinde. Ve škole byli ve stodole, kde na slámě kouřili. Na zakročení pana učitele Kasala u důstojníků, kteří ve škole bydlili, toho musili nechati. Na návsi měli vojáci vozy plné zásob, hned z nich vařili oběd a poněvadž nikomu neubližovali, odvážili se obyvatelé až k ohňům. I děti objevily v jednom pytli fazole, jež otvorem vybíraly, jedna žena zase z pytle kávy si usýpala. Vojáci poráželi dobytek a vařili maso. Přivedli též kdesi od Chotusic strakatou krávu a darovali ji panu učiteli Kasalovi za to, že jediný z vesničanů – kromě faráře – s nimi dovedl hovořit německy, i jinak od nich užil. Peněz měli dost a co potřebovali, kupovali za pruské tolary. Chudí lidé se měli dobře, ale běda, kde by jim byli nechtěli něco vydati! V čísle 1 nechtěli jim vydati dobytek a za to hospodáře zbili! Jinak nikomu neublížili, k ženskému pohlaví se chovali slušně. Vařili i kávu, upražená zrnka nasypali do čepice a na kameně kamenem roztloukali. Vodu brali nejen ze studní, ale i z louží, až se u toho roznemohli (jeden docela cholerou) a musili býti odvezeni přípřeží (firšponem) do čáslavské nemocnice. Občan je vezoucí měl se dobře po cestě – kouření a pití dostatek. Večer šli spát, prostí do stodol, páni oficíři na postele ve světnicích. Ve stodolách jim nastlali vysoko slámy, aby nebyly prozrazeny skrýše na mlatě a důstojníci si libovali na vysoko nastlaných postelích, v nichž vespod byla mouka. Druhého dne odtáhli k Šebestenicům a na Tupadla. Odcházejíce slibovali: „Teď neděláme nic, ale nepovede-li se nám ve Vídni, až půjdeme zpět, neušetříme ani kočku a vše vypálíme!“ Pana učitele Kasala vzali s sebou jako tlumočníka a posadili na koně. U Tupadel jej propustili, ještě jej obdarovavše. Asi ve 14ti dnech jeli zpět. To už sami nevařili, musili jim vařit ve staveních. Byli dosti skromni, nejraději jedli brambory s omáčkou a hodně cibule do toho. Důstojníci měli maso. Když hospodyně jim vařila kávu, musila píti nejdříve, aby dokázala, že není otrávena. Co zbylo, dostali zase chudí. Kromě toho musili péci a odváděti vojsku 5 bochníků chleba „ze živnosti“. Vše bylo jim potom po válce zaplaceno rakouskými úřady, ale rozdělování peněz neobešlo se tak hladce. Když toto vojsko po krátkém pobytu odtáhlo, po několika dnech jeli dva pruští vojáci na koních a přede vsí ztratili pokrývku. Jeden občan ji nalezl, ale hledajícím vojínům zapřel. Pak si však uvědomil, co by ho to stálo, donesl pokrývku na evangelickou faru, kdež ji superintendant Kryštůfek vojákům vrátil a „poctivého“ nálezce neprozradil. Že se vše neobešlo i bez veselých episod, netřeba říkati. Zlé památky po sobě ve vsi válka zanechala. Kromě jednoho vojáka, jenž zemřel cholerou, zemřela zde Jonášová (v čísle 27), jejíž syn přijel ji z Vídně navštíviti, sám již nemocen. Syn se uzdravil, matka zemřela. Potom jakási žena, obě ženy pohřbeny byly ve Zbýšově.
Starostou toho roku byl Josef Čochnář č.10 a starostoval až do roku 1877, radním byli Josef Pospíšil č.33 a Jan Janata č.4, výboři Josef Kučera, evangelický farář, Josef Rokos č.18 na Doudově, Antonín Václavík č.22 a Jan Čochnář č.19.
Držitelé jednotlivých čísel popisných byli (pokud možno zjistiti):
č.1 – Václav Holoubek, č.3 – Václav Vlach, č.4 – Jan Janata, č.5 (evangelická fara) – Josef Kučera, č.6 – Josef Vošický, č.7 – Josef Tvrdík, č.10 – Jan Čochnář, č.13 – Josef Moravec, č.14 – Jan Holoubek, č.17 – Václav Holoubek, č.18 – Josef Rokos, č.19 – Jan Čochnář, č.20 – František Dlouhý, č.22 – Antonín Václavík, č.25 – Václav Čochnář, č.26 - Čochnářovi, č.27 – Jan Jonáš, č.28 - Čochnářovi, č.29 - Matěj Hloušek, č.30 – Václav Dlouhý, č.31 – Karel Pospíšil, č.33 – Václav Jelínek, č.34 – Jan Cholt, č.35 – Josef Pospíšil
Rok 1868
10.5.1868 - shořelo čp.1 Josefa Holoubka
Rok 1878
Za starostování Jana Cholta č.34 stavěna silnice od „Sloupu“ do „Závěrek“ (za Hraběšínem). Stavbu prováděl Výborný z Krchlebské Lhoty, dohled nad stavbou měl Semerád z Hraběšína. Při stavbě se úspěšně uplatnil p. farář Kučera, na jehož intervence u úřadů např. položen byl můstek i schody ke kostelu, ač v okresním rozpočtu toho nebylo. Do té doby byla vozová cesta, jak jest nyní od křížku u Zbýšova až ke vsi, pak u kostela, kde nachází se školní zahrádka, s kopečka mezi čísly 7 a 6 přes potok k hostinci. V zimě, když bylo náledí, byla od školy do vsi neschůdná. Dostavěna byla roku 1879.
Rok 1879
Toho roku při oslavě stříbrné svatby císaře rakouského Františka Josefa byly vysázeny na návsi lípy u potoka proti číslu 33.
Rok 1881
Vysázeny další 4 lipky na návsi, při příležitosti svatby korunního prince Rudolfa se Štěpánkou belgickou.
Rok 1885
12.8.1885 - hrozné krupobití a liják. Klejnárka se rozvodnila. Škody na polích. Odplaven oves, zahynulo několik kusů dobytka a mnoho drůbeže.
Učitel A. Krištůfek do roku 1885, pak Jan Čochnář.
Rok 1886
Dne 20.května (v pondělí) počato s bouráním střechy a nepotřebného zdiva a kopáním základů nové věže evangelického kostela. Ještě téhož roku zavěšeny nové zvony ocelové a v první neděli adventní poprvé zahlaholily. V Čáslavi při převozu z nádraží se sice posmívali, že si vezou „plecháče“, ale výhoda „plecháčů“ ukázala se ve světové válce, kde všechny zvony jinde byly rekvírovány, zde zůstaly všecky tři. Jména jejich: největší - Luther, prostřední - Hus, malý - Komenský.
15.9.1886 - blesk uhodil do novostavby kostela
Rok 1887
Kostel dostavěn a v neděli trojiční vysvěcen. Od té doby je v Opatovicích na sv. Trojici pouť. Na věž zavěšen i obecní zvonek (viz rok 1917).
Rok 1890
Sčítání lidu
Rok 1891
Toho roku byla koupena nová dvoukolová stříkačka s úplným příslušenstvím za 255 zlatých a sice zaplaceno 130 zlatých hotově a 125 na směnku 6 měsíční. Téhož roku vyhořela pastouška, obecní domek (na místě, kde je dnes hasičská kůlna) a proto obec koupila od Václava a Matyldy Lutrových domek č.14 za cenu 260 zlatých (trhová smlouva z 11.5.1891 podepsaná oběma prodávajícími, Janem Choltem – starostou, Františkem Sojkou – prvním radním a Janem Čochnářem – druhým radním).
Rok 1893
Pamatuje se katastrofální sucho.
Rok 1896
Dne 10.května vyhořel hostinec Čochnářův, když právě se odbývala taneční zábava, tzv. „věnec“. S hostincem vyhořelo i sousední stavení č.22 Antonína Václavíka. Příčina neznáma. V tom roce vysázen byl les na obecních pozemcích k Šebestenicům.
Rok 1898
Na jaře toho roku vyhořel obecní domek č.14 a vystavěn byl znovu. Rozpočet Josefa Skřivánka, stavitele z Čáslavě, činil 1195,45 zlatých, jejž však upravil pro režijní práce Jindřich Rákosník, stavitel z panství Sedleckého na 737 zlatých a 53 krejcarů. Přivezeno 2.500 cihel za 27 zlatých a 50 krejcarů, účet za prkna a dříví z pily zbýšovské 156 zlatých a 10 krejcarů. Povolení k obývání zástupce obce z 28.listopadu 1898. Obec žádala knížecí Jasnost o podporu na stavbu a Jeho Jasnost žádosti nevyhověl, neboť se obec při posledním pronajímání obecní honitby vůči Jeho Jasnosti zachovala asi ne dost poníženě.
Rok 1900
Vyhořel domek č.17 náležející Josefu Holoubkovi (asi od odhozené sirky). Byl znovu vystavěn. Dne 23.května zemřel ve věku necelých 57 let řídící učitel místní evangelické školy Václav Kasal, působiv zde 37 let. Za nového učitele zvolen Václav Matoulek, toho času učitel v Krucemburku, jenž se v srpnu sem s rodinou přistěhoval. Jeho choť stala se učitelkou ženských ručních prací.
Rok 1901
Vypukly v obci epidemicky spalničky s lehkým vesměs průběhem.
Rok 1902
V březnu toho roku založen „Spořitelní a záložní spolek Raiffeisenka či také Kampelička, první spolek takový na Čáslavsku! Hned přihlásilo se 30 členů a na ustavující valné hromadě 23.března zvolen prvním starostou Josef Jan Kučera, evangelický farář a prvním pokladníkem Václav Matoulek. Spolek začal činnost 1.června 1902 a rozvíjel dále své blahodárné působení.
10.7.1902 - zlé krupobití nad Opatovicemi
Rok 1903
Toho roku zdejší evangelický farář Kučera zvolen byl superintendantem českých evangelických církví augsburského vyznání. Instalace jeho byla dne 4.října. I tato pocta byla vyznamenáním pro naši malou vísku.
Rok 1904
Panovalo veliké sucho a citelný nedostatek vody.
Rok 1905
Dne 8.dubna v sobotu večer zemřel náhle farář s superintendant Kučera ve věku 66 let. Pochován byl dne 11.dubna za ohromné účasti blízkých i vzdálených bez rozdílu náboženství. Nástupcem jeho na místě farářském zvolen Pavel Hajnóczy, rodem z Jasené u Vizovic na Moravě, toho času osobní vikář zesnulého superintendanta Kučery. Pobyl zde však jen do 24.srpna 1907 přijav místo v Pozděchově na Moravě. Téhož roku pořízeny nákladem evangelické církve nové věžní hodiny od firmy K.Adamec v Čáslavi za 800 Korun. Ciferník 1 metr, hlavní kolo 240mm.
Rok 1907
Dne 14.května byly konány první volby do říšské rady na základě všeobecného hlasovacího práva (zvoleni František Šabata a Ferdinand Jirásek). 23.května byla užší volba. Zvolen František Šabata rolník z Vrbice. Dne 24.listopadu zvolen evangelickým farářem v Opatovicích Viktor Pospíšil, superintendant vikář v Lipkovicích , rodem z Humpolce, vnuk někdejšího zdejšího učitele Františka Pospíšila.
Rok 1908
Dne 12.dubna toho roku zasazeno u kostela 20 lipek, tehdy na památku panovnického jubilea. Podrobný průběh slavnosti je vyprávěn ve školní kronice. Zde jenom zaznamenáváme, že slavnost stromková konána toho dne odpoledne za zpěvu a přiměřených proslovů. Lipky byly pojmenovány dle osob – počínaje směrem od školy: Františka Josefa I. (nyní bezejmenná, jakož i druhá), Josefa II., Luterova, Husova, Žižkova, Palackého, Kollárova, Havlíčkova, Kučerova a u schodů Komenského. Lípy sázeli bývalí žáci: Josef Čochnář, Josef Procházka, Josef Pospíšil z Kluckých Chválovic, Karel Bohatý, Oldřich Havelka, Václav Šťastný z Krchlebské Lhoty, Josef Jelínek, Oldřich Čochnář a Jaroslav Čochnář. Celé prostranství proměněno bylo pílí chlapců v úhledný park. Hned potom na druhé straně hřbitova nad potokem, zasadila obec jubilejní stromky, vysázevši předtím celou stráň u potoka pod školou a pod hřbitovem až ke kovárně lesní sadbou, což umožněno přízní hraběšínského nadlesního Runčíka, jenž daroval obci velký počet lesní sadby a lipky prodal za nízkou cenu. Hlavní zásluhu o vysázení lesa má tehdejší bývalý starosta Václav Čochnář č.28.
Rok 1909
Vystavěn domek Jaroslava a Anny Kasalových jako č.37.
Rok 1910-1911
Sčítání lidu a nejdůležitějších domácích užitkových zvířat podle stavu ze dne 31.12.1910.
18.2.1910 - vyhořela stodola Josefa Cholta, škoda 3.000 K, pojištění 2.300 K
Rok 1914
Povoleno bylo, aby z kontribučenského fondu, jehož jinak užito neb rozděleno býti nemohlo, postavila se obecní mostní váha u hostince p.Čochnáře.
Dne 28.června zavražděn byl v bosenském Sarajevě následník trůnu František Ferdinand z Este se svou manželkou. Jelikož Srbové nemohli přijati pokořující ultimátum, byla jim vypovězena válka a v říši Rakousko-Uherské 26.července na den sv. Anny, vyhlášena částečná mobilisace a 1.srpna všeobecná mobilisace. Ze zdejší obce po 26.červenci odešli Václav Dušovský z č.23 a Bohumil Černík, v druhé výzvě domobrany rolník Josef Cholt a Josef Krejdl.
Byl to hrozný okamžik! 26.července byla právě neděle, když v poledne přijel automobil do vsi a hned na váze objevil se pověstný manifest „Mým národům!“. Lidé se sbíhali, ženy lomily rukama, nálada stísněná. Muži odcházeli domů, aby se chystali. Doufalo se všeobecně, že válka dlouho nepotrvá, že tak malý národ jako Srbové nárazu neodolá. Druhý den z Opatovic i okolních vsí mobilisovaní odjížděli nejvíce do Čáslavě a byli ubytováni v okolních obcích, odkudž, než byli oblečeni do vojenských šatů na noc domů odbíhali a vypravovali, jaké neplechy dály se v těch vsech. Mobilisovaní, při nasedání do vlaků, horlivě a stále posilňovali se alkoholem, čáslavské i okolní hospody (nižšího řádu) plny hulákajících. Doma ženy a děti plakaly.
Nejprvnější zvěst o známých padlých došla 7.září, že padl mladý majitel zdejšího panství Karel Schwarzenberg, každý jej litoval, poněvadž byl smýšlení demokratického, což o ostatní tzv. české šlechtě říci se nemohlo.
Na vyzvání učitelského sboru dívčí školy čáslavské, aby darováno bylo pro raněné vojíny v nemocnici čáslavské obnošené prádlo a jiné potřeby, zasláno bylo 14 košil, 2 podvlečky, 4 páry ponožek a 11 párů nátepniček, jež žákyně zdejší školy v ručních pracích z milodarů zhotovily. Mimoto 65 dkg cupaniny a správce školy zaslal tam 2 balíky zábavných knih a 1 balík do Budapešti. Také vyráběny papírové vložky do obuvi ze starých novin (103 páry).
22.listopadu při přehlídce domobranců roků 1892-1894 rozených odveden z Opatovic Josef Šťastný (nastoupil 15.2.1915 a v květnu již byl nezvěstný, aniž více se vrátil, asi padl).
Od 16.listopadu do 31.prosince konala se přehlídka (říkalo se tak úředně stydlivě odvodům!) domobranců z roku 1890-1874.
Odchodem mnohých samostatných zemědělců i dělníků ubylo z obcí pracovních sil, aby polní přece mohly se konati, zřizovány v obcích tzv. „žňové komise“, jež měly za úkol říditi tyto práce. V Opatovicích mimo starostu Josefa Pospíšila a prvního radního Václava Čochnáře č.28 byl zvolen i pisatel těchto pamětí do té komise.
Před Vánocemi rozeslaly školní dítky na 30 dopisů známým vojínům do pole, za něž dostalo se jim i správcem školy tklivých poděkování.
Rok 1915
Protože válka neustávala a naděje na konec nebylo, nařízen byl soupis zásob dle stavu 28.února 1895 a ustanoveni komisaři k jejich soupisu, hlavně učitelé. Správce školy jmenován komisařem pro Krchlebskou Lhotu a konal ji od 1. do 5. března. Ve škole v ty dny, kromě ženských ručních prací, nevyučováno. V Opatovicích komisařem farář V.Pospíšil.
Dne 7.března konány „přehlídky“ domobranců narozených roku 1891, 1895 a 1896. Odvedeni a hned 15.března nastoupili : Oldřich Čochnář (propuštěn), Oldřich Havelka, Jaroslav Dušovský a Josef Jelínek (v květnu raněn).
V dubnu nařízena byla sbírka kovů (mědi, mosazi, cínu, olova, bronzu, niklu atd.), jejichž vojenská správa (už!) nutně potřebovala. Sbírku provedli starší žáci a sebrali 5 kg různých kovů, jež byly svému účelu odvedeny.
2.května konaly se přehlídky domobranců z Opatovic z let 1873-1877, neodveden zde nikdo.
Na den 25.května nařízen byl nový soupis zásob obilí a mouky. V Opatovicích sepisoval řídící učitel V.Pospíšil z Hraběšína, místní učitel byl komisařem v Šebestenicích.
Druhá přehlídka domobranců z roků 1878-1890 a 1892-1894 stanovena od 25.května do poloviny června. Při přehlídce 12.června z devíti domobranců odvedeni: František Dlouhý, Josef Čochnář č.32, J.Vošický a V.Lutr. Nastoupili kromě Lutra 21.června. Hned dne 17.června konal se odvod 18 letých mladíků, z Opatovic odveden Vošický.
V měsíci květnu byly vyhlášeny nové předpisy (císařské nařízení) o rozšíření domobranecké povinnosti od 18 do dovršení 50 roku věku. Prvá výzva do 42 let, druhá od 43-50 let.
Dle toho přehlídky domobranců 43-50 letých konány pro okres Čáslav od 29.července do 7.srpna 1915. Z Opatovic 2.srpna uznáni způsobilými jen dva: Antonín Hloušek, kovář a Jan Vošický. Nezpůsobilými Jan Dušovský, cestář, Jan Vaněk, Matěj Janata, Václav Matoulek, Rudolf Neubauer, radní V.Čochnář č.28 a Josef Havelka byli přehlídky zproštěni.
Oslavy 500 leté památky smrti m.J.Husa konány byly jen v rámci bohoslužebných oslav v církvích evangelických, konání veřejných oslav bylo zakázáno policejně. Monumentální pomník Šalounův na Staroměstském náměstí v Praze odevzdán veřejnosti bez slavnostního odhalení. Kytice a věnce položeny tam směly býti mlčky a beze stuh. V Opatovicích postavena byla u silnice u cesty k faře mohyla z kamenů a v chrámě evangelickém zasazena pamětní deska. Náklad 54 K uhrazen dobrovolnými příspěvky evangelíků. Řeč v chrámě vykonal farář Pospíšil, u mohyl správce školy.
16.listopadu nastoupil válečnou službu Jan Dlouhý, byl však po několika dnech při hlavní přehlídce propuštěn.
Rok 1916
Dne 25.ledna provedena byla přehlídka dosud osvobozených obecních starostů a radních. Uznáni k vojenské službě byli starosta Josef Pospíšil č.35 a Josef Havelka, byli však opět vyreklamováni.
Nařízením ministerským zaveden 1.května po způsobu německém tzv. letní čas, dle toho nastal 1.květen již 30.dubna v 11 hodin v noci, kdy všecky hodiny postrčeny na 12 hodin, takže hodiny ukazovaly vždy o 1 hodina napřed podle času skutečného. Mělo se získati více denního světla k práci a ušetřiti svítiva. Toto zařízení trvalo do 30.září, kdy nastal normální čas. Novota tato na venkově kromě škol a úřadů se nedodržovala, aniť lidé brzy vstávají a pozdě jdou spát. Škoda, že na sluníčko se toto nařízení nevztahovalo! Svítiva se nedostávalo a lidé sami od sebe jím šetřili.
Od 1. do 6.května byl ustanoven „týden Červeného kříže“. V obci sebráno 42K 25h.
Od konce dubna do 15.května upisována byla již čtvrtá válečná rakouská výpůjčka. Místní Kampelička upsala ze své hotovosti 17.000 K a soukromí upisovatelé 6.300 K.
Dne 1.červan byla v Čáslavi u prohlídky 2.výzva mužů od 19 do 50 let (18letí byli dříve u odvodu). Z Opatovic šlo k přehlídce 17 mužů (správce školy opět). Odveden byl pouze Jan Dušovský, syn Josefy Dušovské č.23.
Téhož dne odpoledne oslavena 500 letá paměť upálení Jeronýma Pražského a postaven u cesty do fary památní kámen. V noci před tím někdo připravený kámen obrátil a nepatrně poškodil.
Od 11. do 17.června konána druhá sbírka vlny a kaučuku. Školní děti sebraly dne 17.června asi 13kg hadrů a správce školy přidal dva staré gumové pláště s kola.
Sbírány byly i malinové a jahodové listy vojákům na čaj. Zásilek bylo takové množství, že je pošty nestačily přijímat a listí putovalo do hnoje neb dobytku. Vojáci o ně nestáli.
Každý pěstitel obilí je povinen po odečtení potřebného k setí a k vlastní výživě prodati zbytek za maximální cenu válečnému obilnímu ústavu, kdo by obilí potřeboval k setí nemaje svého, může jen zase od válečného obilního ústavu koupiti, volný prodej není dovolen. Tak povstaly tzv. rekvisice, kdy chodili ve vesnicích komisaři, kteří od pěstitelů obilí takto kupovali. S výkupním komisařem chodil odhadce, zástupce konsumentů a několik vojínů pro efekt. Lidé obilí schovávali na různá možná i nemožná místa, neboť někde vojáci skutečně ve stavení skryté obilí hledali. Někteří zase nesvědomití (a byli takoví!) obilí neb mouku pod rukou za vysoké ceny prodávali, hlavně do měst, čili jak se říkalo, „keťasovali“. Lidé z měst chodili po vsech a místo peněz dávali za potraviny šperky, prádlo, šaty, sklo, ba i nábytek (např. piáno). Takové jednání nesloužilo ke cti, bohudík naši občané i okolní se tohoto nečestného jednání netúčastnili, ba byli mnozí, kteří i pod maximální cenu prodávali a co lidí se zde přeživilo zdarma. Také o obuv byla veliká nouze a vše drahé. Tak 1 pár obyčejných střevíců nejlevněji 36-40 K, kůže, hlavně podešev, nebyla k dostání. Podobně i látky: bavlněných nebylo (překažen dovoz), soukenných málo, špatné a drahé!
Téhož roku přijati byli na čas haličtí židovští uprchlíci od Kamiónky počtem asi 12, z rodin Werthammer a Krauthammer a byli ubytováni v obecním domku č.14.
1.srpna nastoupili službu vojenskou 19 letí odvedení 1.června – Václav Jelínek (do Benešova u Opavy), Josef Havelka, Alois Hloušek a Josef Horálek.
28.srpna nastupovali až do 31 let věku – Oldřich Čochnář a jeden haličský vystěhovalec.
V týdnu od 20. do 27.srpna byly odebírány v Čáslavi zvony na katolickém (2) i evangelickém kostele. Sundavání zvonů s velké katolické věže stálo 1.800 K, čili za 1g se platilo 85 K. Zvony byly hned na věži a ulici rozbíjeny a odesílány do továren na děla. Loučení se zvony na evangelickém chrámu bylo v pátek 25.srpna o půl osmé večer. Zvony celou hodinu smutně na rozloučenou hlaholily.
25.října prováděn byl soupis zásob v obci Opatovicích, prováděl jej správce školy. Zásob málo.
Dne 21.listopadu zemřel ve Vídni senilní císař rakouský František Josef I., jenž nebyl přítelem Čechů a Slovanů, ač zvolil si heslo „Spojenými silami“. Národ český nemá příčiny naň s vděčností vzpomínati a všecky loyální projevy v kronikách neb časopisech byly vynucené. Stejně nenadšeně „uvítali“ nového císaře Karla I. (lidově posledního), který pro své sklony k alkoholu nevzbuzoval nadějí.
Od 16.listopadu do 15.ledna 1917 vypsána byla čtvrtá válečná půjčka. U místní Kampeličky upsáno celkem 19.650 K.
Rok 1917
Ačkoliv se zdejší věže nemohly býti zrekvírovány zvony, ocelové, musila obec molochu války obětovati obecní zvonek, jenž svého času byl příčinou rozbrojů v obci. Když totiž roku 1887 přistavěna věž k evangelickému kostelu, z usnesení tehdejšího obecního zastupitelstva zavěšen byl obecní zvonek se shnilé zvonice na návsi na věž, proti čemuž (i soudně!) ovšem marně vzpírali se katoličtí občané. Nyní byl snesen s věže dne 10.ledna 1917 k účelům vraždění lidstva.
Jako zvláštnost uvésti sluší, že zima toho roku, zvláště v druhé polovici ledna až do dubna, byla velmi krutá a trvalá, že např. 7.února bylo -23°C.
16.dubna pršelo tolik se sněhem, že zdejší potok se rozvodnil a zaplavil luka pod školou i „dolejší“ luka, náves byla proměněna v rybník. Voda sahala až do výše polovice mostu ve vsi (6.kámen tarasu shora!), čehož tu nebyli pamětníci.
Dne 18.května byla nová domobranecká (již třetí!) přehlídka v Čáslavi. Domobranci Matěj Janata, Jan Vaněk a pisatel uznáni nezpůsobilými.
Ve dnech 10.května až 8.června vypsána byla 4. válečná rakouská půjčka. Že šla těžko na svět, prodloužen termín do 22.června.
Zásob ubývalo, vojsko strádalo, konán tedy od 23.června do 4. respektive 8.července nový soupis čili „Statistika osevních ploch 1917“. Vyšetřování dálo se obcházením polí a popisováním jednotlivých parcel. V Opatovicích a Krchlebské Lhotě konal soupis pisatel. Byla to práce nesnadná a namáhavá.
30.července snesla se nad obcí veliká bouřka, při níž blesk udeřil do hostince p.Čochnáře č.19. Doutnající trám byl ihned uhašen a bylo bleskem shozeno pár tašek se štítu k číslu 22. Z tohoto čísla začali vynášeti nábytek, ale když nehrozilo nebezpečí, opět jej při dešti uklidili. Druhého dne navečer vypukl veliký požár v Červených Janovicích stráviv 10 čísel. Požár zaviněn neopatrností při topení v kamnech. Další šíření zamezily stromy.
Životní potřeby se zdražují dále. Lidé následkem nedostatku zásob hledí se uchrániti hladu a získávají zásob přeplácením maximálních cen. Města jdou do vesnic. Kdežto na začátku války obchodníci nechtěli prodati cukru bez kávy, tak nyní káva není vůbec k dostání, vaří se žitná, ječná ba i ze žaludů. Nejvíce postiženi jsou ti, kdož majíce hotový plat nemohou výrobků měniti a vyměňují za šperky (mají-li), za šatstvo, prádlo atd. Mnoho k tomu přispívá obrovské sucho, kdy od 1.května nebylo deště, vše usychá, otavy na lukách a jetelích není, ani zelená píce ke krmení. Je nedostatek mléka.
Na den 20.října ustanoven byl „sběrný den prádla“ pro vojsko. Nesebráno ničeho – nedostává se prádla doma. Od 5.listopadu do 15.prosince vypsána byla 7.válečná půjčka. Lidé, hlavně ženy a rodiče vojáků upisovali, prodávajíce úpisy dřívějších půjček, ovšem se ztrátou.
V Praze na popud spisovatelky Růženy Svobodové utvořena byla akce tzv. České srdce, jež sbírkami pomáhá hlavně chudým dětem pražským a umisťuje je v rodinách venkovských u dobrých lidí. I Opatovice přihlásily se o 10 dítek.
Rok 1918
Dne 20.ledna přijely do Opatovic 4 dítky od Českého srdce z Prahy, jež umístěny v evangelických rodinách, kdež našly vlídného přijetí a dobrého opatření.
Na všech stranách viděti, že nadcházejí poslední dny Rakouska. Vše, co poněkud bylo schopno, je ve válce – nařízeny v lednu tedy prohlídky mladíků 18 letých, narozených roku 1900! Z Opatovic odvedeni Jaroslav Pospíšil č.35, Václav Dušovský č.23 a Antonín Hrubeš, službu musili nastoupiti již 6.února toho roku (Antonín Hrubeš se nevrátil, zemřel po převratě v maďarské nemocnici).
Ba i na varhanové píšťaly (cínové) již došlo. Ve zdejším kostele byly zrekvírovány dne 11.března prosceniové píšťaly, rejstřík „Principal 8“, 24 kusy ve váze 24kg. Rekvisici provedl továrník Mölzer z Kutné Hory, syn varhanáře Mölzra, jenž tyto varhany stavěl.
Tyto a jiné brutálnosti Rakouska dávaly podnět k neskrývané nespokojenosti a zášti lidu k vládě. Různé anekdoty a posměšné písničky byly veřejně zpívány a vyprávěny i v samotném vojsku. Odvedenci i jiní zpívali: „Šup sem, šup tam, s námi to už nevyhrajou“ atd. Nebo se říkalo na zprávy o „vítězstvích“ neb „vyrovnání linie“: „Postupujme jako raci, budeme už brzo v Hradci“. O novinách jež byly skoro stále konfiskovány a vycházely s celými bílými plochami a stranami se říkalo: „Co je bílé to je pravda, co je černé (text), to je lež.“ – byly to většinou zprávy z bojiště. Z té doby zachovalo se opravené rčení: „Já ti to vytmavím“ – namísto vysvětlím.
Společenské poměry jsou hrozné. Všeobecně se čachruje potravinami, z kaváren ve městech staly se burzy, kde scházejí se bonviváni i bědný lid k výměně zboží. Ustarané, zedřené ženy plní vlaky na výpravách do vesnic od Prahy vzdálených 80-100km, svlekou se sebe šaty i boty, ba i vlasy prodají za pytel bramborů. Ale na stanicích číhají četníci a takto s námahou sehnané potraviny – i mléko pro děti! – konfiskují (pro sebe)! Vlaky jsou natřískané, okna a dveře rozbité, vozy neosvětlené, kde se točí vítr. Některé okno zabedněno prkny, lidé svítí si ve voze sami svíčkami neb různými také „svítivy“. Na vytápění lokomotiv používá se uhelného prachu, proto vlaky jezdí pomalu, nepravidelně, někdy na trati uváznou. Jednou jel pisatel do Prahy z Vlkanče vlakem, jenž vyjížděl z Vlkanče v 6 hodin ráno. Nasedli jsme do vlaku, ale čekali v něm do 8 hodin, jelikož vlak nákladní z Golčova Jeníkova na trati uvázl, a po dlouhém hmoždění byl zatlačen zpět. Do Prahy místo v 11 hodin dopoledne přijeli jsme ve 3 odpoledne a po 4 hodině musili jsme zpět! Na druhé straně u válečných zbohatlíků vystupuje rozmařilost, požitkářství, zábavní podniky co večer jsou plny hýřilů a nevěstek. Mravy jsou velmi porušeny, hlavně u mládeže, všeobecná chtivost peněz – hodně peněz, svádí k loupežím, vraždám a jiným neřestem. Dochází k lichvě všeobecné, v níž platí se za viržinku 2 K, za balíček tabáku 1 K aj. Pro židy je mouky dost, do Prahy dodal válečný obilní ústav 7 vagonů bílé mouky na macesy, zatímco lid nemá ani černý chléb. Zásoby mouky jsou ve městě vyčerpány – jen trochu kukuřičné! Dopis z Vídně do Prahy potřebuje 5-6 dní! V Uhrách teprve nyní zapovídá se péci bílý chléb. Rakušané nesmějí v Uhrách nakupovati. Ejhle, dvojí loket! V naší obci, i okolních, dík Bohu nebyly poměry tak bídné, hladu zde nebylo, ba mnoho lidí se zde obživilo a nakoupilo potravin za ceny maximální i levněji.
Mysli všech občanů – Čechů byly povzneseny projevem českých poslanců, zástupců obcí, literárních, politických, sokolských atd. shromážděných dne 13.dubna toho roku v Praze v Obecním domě, kdež za předsednictví ag. poslance Staňka ústy pro spisovatele Aloise Jiráska složena byla slavná přísaha všeho lidu československého, která byla předzvěstí, že naše osvobození se blíží, ač není ještě na dosah.
Poslední pokus vlády bylo vypsání 8 válečné půjčky ve dnech 1.června do 17.července. Upisovalo se málo, jen tolik, aby se neřeklo, že se nic neupisovalo a aby rodiny mající někoho ve válce, nebyly vystaveny šikanám.
Od 10. do 19.června sepisovány v obcích osevné plochy, aby bylo co rekvírovat, neboť každý den války stojí Rakousko 49 mil. korun! Z Čech se vesele vyváží máslo, vejce, sýr ve velkém. V jednom týdnu vyvezeno z Čech do Vídně 30 vagonů brambor. Věci spějí k rychlému konci. Rakousko i Německo nemůže dále válčiti, obrací se na amerického presidenta W.Wilsona, který klade známé požadavky , mezi nimi uznání našeho samostatného státu československého.
Poslední rakouský zahraniční ministr Andrászy vyhovuje podmínkám o mír vida nezbytí. Zpráva o tom z Vídně došla do Prahy dopoledne a nesmírné vzrušení zmocnilo se hlavního města. Zpráva o převratu došla na venkov s novinami až navečer. „Národní výbor“ ujal se s rázností ještě dopoledne veřejné správy a vydal hned jako nejvyšší instance státu prohlášení a téhož dne také první zákon československé vlády, obsahující 4 články, podepsaný Al.Rašínem, Ant.Švehlou, F.Soukupem, Jiřím Stříbrným a za Slováky Vávro Šrobárem. Celý převrat udál se bez prolití jediné kapky krve, dík rozvážnosti vůdců a ukázněnosti lidu.
Věci naše vyvíjely se utěšeně dále – „Národní výbor“ změnil se v „Národní shromáždění“ tj, sněm, na němž projednávány byly nové zákony ČSR. Začal 14.listopadu toho roku, prohlásil oficielně náš stát republikou a Dr.T.G.Masaryka prvním presidentem republiky. Bohužel všeobecná radost kalena byla četnými úmrtími způsobenými epidemií „španělské chřipky“ na níž mnoho lidí, zvláště slabých plic, zemíralo. I v Opatovicích podlehly chřipce 2 ženy a to Vošická a Janatová, matka nedospělých dítek. Smrt obou zaviněna však spíše nedostatečným ošetřením.
Rok 1919
Ještě v roce 1918 se vrátili z vojny: Václav Vošický z ruského zajetí, Oldřich Havelka jako ruský zajatec. Josef Vošický se vrátil jako legionář. Pro nemoc byli propuštěni: Oldřich Čochnář, Václav Jelínek a Jaroslav Dušovský. Dosud se nevrátili: Josef Šťastný, Josef Krejdl – který je dosud nezvěstný, Jan Dušovský a Antonín Hrubeš. Mnozí z těchto si odnesli z války vleklou těžkou nemoc, které v pozdějších letech podlehli.
Počasí bylo po celý rok příznivé. Zima ne příliž tuhá, ostatní roční doby normální. Úroda byla pěkná.
Ceny byly v důsledku všeobecného nedostatku vysoké a v dalších letech se ještě zvýšily.
Starostou Josef Pospíšil z čísla 35. Členy obecního zastupitelstva: Josef Havelka, Václav Čochnář, Josef Cholt, Václav Lutr, Antonín Václavík, Jan Vaněk a Jan Dlouhý.
28.října byla zasazena lípa svobody na návsi.
Rok 1920
Starostou je opět Josef Pospíšil z čísla 35. Členy obecního zastupitelstva jsou: Jan Dlouhý, Jan Vaněk, Antonín Václavík, Josef Havelka, Václav Lutr, Václav Čochnář a Josef Cholt.
V červenci zemřel Neubauer, v červnu Hrubešová.
Znovu do československé armády z války přišedší byl odveden Jaroslav Pospíšil z čísla 35.
Průběh roku byl normální. Zima byla mírná, úroda slušná.
Českobratrským evangelickým farářem byl zde p.Šlechta. Řídícím učitelem je p.Václav Matoulek.
Ceny obilí byly stále vysoké a nebylo stále ještě naděje na potřebné zlepšení.
Památka upálení Mistra Jana Husa byla uctěna pálením hranice. Při tom promluvil o životě a významu velikého Mistra krásnými slovy řídící Václav Matoulek. Také v kostele bylo důstojně vzpomenuto nehynoucí památky mučedníkovy.
Rok 1921
Starostou je nadále Josef Pospíšil z čísla 35. Členy obecního zastupitelstva jsou: Václav Čochnář, Josef Havelka, Josef Cholt, Jan Dlouhý, Jan Vaněk a Antonín Václavík.
V květnu zemřeli: Marie Václavíková, Jaroslav Dušovský, v březnu zemřela Janatová. Narodili se Božena Dlouhá z čísla 30 a Bohumil Holoubek z čísla 1.
Odveden byl Václav Havelka.
Počasí bylo celý rok celkem příznivé. Úroda byla normální.
Památka Husova upálení byla opět oslavena důstojně.
Význačnou událostí v roce je založení Tělocvičné jednoty Sokol. Již před tím zajímali se mnozí obětaví lidé o tuto myšlenku, která vzápětí uzrála v touhu připraviti dalším novým generacím lepší příští a zpříjemniti jim život. Byla to krásná myšlenka, která záhy nadchla většinu občanů malé vesničky a která se také uskutečnila. Tenkrát bratři čáslavské Tělocvičné jednoty Sokol, br.Vacala, br.Tesař, br.Tyler a br.Jirásek nabádali naše první bratry a sestry k vytrvalé práci a k bezmezné obětavosti vůči sobě a k státu. Jednota Sokol od této doby vzala na sebe veškerou osvětovou činnost. Ve výboru jednoty byli: Josef Čochnář - starosta, Josef Vošický – náčelník, Božena Čochnářová – náčelnice, Václav Matoulek – jednatel a vzdělavatel.
Rok 1922
Obecní zastupitelstvo v čele se starostou J.Pospíšilem z čísla 35 se nezměnilo.
V březnu zemřel p.Cholt, pí.Březinová. Narodil se Josef Sochor.
Zima trvala nezvykle dlouho, proto se jarní setí poněkud zdrželo. Počasí bylo zpočátku suché, takže obilí brzy dozrálo. V ovesných žních nastaly deště.
1q žita stál 150 Kč, 1q ovsa 105 Kč, 1q ječmene 120 Kč, 1q pšenice 180 Kč, 1q bramborů po sklizni 14 Kč, 1kg másla 40 Kč, 1l mléka 2,40 Kč, 1 vejce 1 Kč, 1m3 palivového dříví II. třídy 53 Kč.
Oslava Husova upálení byla vykonána dne 5.července večer. U hořící hranice promluvil Václav Matoulek, řídící učitel a shromáždění zazpívalo píseň „Hranice vzplála“ a hymny.
V srpnu byla konána na zahradě „Bartůňkovy chalupy“ slavnost s koncertem. Slavnost pořádala Tělocvičná jednota Sokol. Byl to první plod poctivé sokolské práce. Koncert řídil bratr Hošek z Vlkanče se svým orchestrem. Na programu byla čísla zábavná i tělocvičná. Slavnost se zdařila a byla posilou k další plodné práci v jednotě.
Rok 1923
Starostou obce je opět Josef Pospíšil z čísla 35. Členy obecního výboru jsou: Jan Dlouhý, Josef Cholt, Václav Lutr, Antonín Václavík, Jan Vaněk a Václav Čochnář.
V červenci zemřela Aloisie Rokosová a Jaroslava Hrubešová. V březnu se narodila Miroslava Hrubešová, v dubnu Marie Chalupová, v květnu Jaroslava Hrubešová, v červnu Milada Pavlíčková.
Na jaře bylo počasí deštivé, takže sklizeň sen se tím poněkud zdržela. Žně a otavy byly velmi pohodlné. Pěkné počasí trvalo až do podzimu. Teprve při dobývání bramborů se počasí poněkud zhoršilo a tak se sklizeň bramborů ztížila. Přesně před zimou se dostavily deště.
Po žních se platilo za 1q pšenice 120 Kč, za 1q žita 100 Kč, ječmene 100 Kč, ovsa 85 Kč, hrachu 300 Kč, bramborů 32 Kč, sena 30-40 Kč, slámy 30 Kč. 1m3 palivového dříví II. třídy 48 Kč. 1kg másla stál 24 Kč, 1l mléka stál 2 Kč, 1kg vepřového masa stál 18 Kč, 1 kg hovězího masa 16 Kč.
Oslava Husova byla vykonána v předvečer 6.července. Proslov měl p.řídící učitel Václav Matoulek. U hranice zazpívalo shromáždění státní hymny.
Rok 1924
Starostou obce zvolen byl Jan Dlouhý. Členy obecního výboru jsou: Josef Havelka, Josef Pospíšil, Josef Cholt, Václav Čochnář, Antonín Václavík a Václav Matoulek.
V prosinci zemřel Jaroslav Rokos příslušník doudovský a v květnu Emílie Čochnářová. V březnu se narodila Růžena Hloušková, v dubnu Marie Chalupová, v červnu Marie Vošická, v srpnu Alois Holoubek.
Následkem dlouhé zimy a velikých závějí vyhynuly částečně ozimy, zvláště žita. Na sena dostavila se veliká tepla. Usušilo se dobře a sklizeň sena i jetele byla dosti veliká. Obilí bylo dosti a dobře se sklidilo, protože bylo krásné počasí. I bramborů bylo mnoho. Podzim byl krásný a suchý. Zima byla až do vánoc vůbec bez sněhu.
1q žita byl za 160 Kč, 1q pšenice 170-240 Kč, ječmene 180-260 Kč, ovsa 138-145 Kč, bramborů 40 Kč, slámy 20 Kč, sena 35 Kč, 1m3 palivového dříví II. třídy 38 Kč. Za 1kg másla platilo se 24 Kč, za 1l mléka 1,60 Kč, za 1 vejce 0,60-1 Kč, za 1kg hovězího i vepřového masa 16 Kč.
Večer 5.července byla konána Husova oslava. U hranice přednášel p. řídící učitel Václav Matoulek. Po proslovu zazpívány státní hymny. 29.srpna bylo zde konáno veřejné cvičení, první plody sokolské práce byly sklizeny. Odbývalo se na louce, kterou k tomu účelu propůjčil bratr Havelka.
Rok 1925
V obecním zastupitelstvu se žádné změny nestaly. Starostou opět Jan Dlouhý a členové výboru: Josef Havelka, Josef Pospíšil, Josef Cholt, Václav Čochnář, Antonín Václavík a Václav Matoulek.
V červnu zemřela Anna Rokosová. V únoru se narodil Stanislav Švanda, v červnu Miloslava Dušovská, v říjnu Marie Hloušková.
Jaro bylo suché, až teprve ke konci dostavily se deště. Následkem těchto dešťů podplavilo se mnoho sena. Léto byl parné, zvláště ve dnech 1.-4.července. Podzim byl suchý, zima začala dříve a ukázala se dosti krutá.
Ceny obilí a potravin jen o málo se zvýšily. V tomto roce byli u odvodu František Neubauer, Jan Cholt, Jaroslav Dlouhý a Karel Šťastný, z nichž nebyl nikdo odveden.
V únoru byly vykonány volby do místní školní rady. Zvoleni byli Josef Pospíšil č.35 a Antonín Václavík.
Jako každoročně, tak i letos vzpomenuto bylo kostnického mučedníka mistra J.Husa. Krásným způsobem promluvil o jeho vlastnostech řídící učitel Václav Matoulek.
Rok 1926
Obecním starostou byl opět Jan Dlouhý a členové výboru: Josef Havelka, Josef Pospíšil, Josef Cholt, Václav Čochnář, Antonín Václavík a Václav Matoulek.
V říjnu z neznámých příčin se zastřelila Hedvika Havelková, tichá a nenáročná žena. V prosinci zemřel Josef Čochnář. V lednu se narodila Miloslava Jelínková a Jan Václavík, v únoru Věra Vránová, v červenci Václav Hrubeš, v říjnu Josef Vošický a v prosinci František Chalupa a Otto Hájek.
Zima byla neobyčejně krutá. Počátkem ledna uhodily velké mrazy, které byly doprovázeny sněhovými bouřemi. Brzy však mrazy polevily. I jaro bylo studené. Jen několik dnů v březnu, které vylákaly hospodáře do polí, bylo teplých. Sena bylo mnoho a dobře se sklidilo. Ale jetely se vozily domů vlhké. Žně byly zdrženy, protože bylo studené léto. Tento rok se vyznačoval velikým mokrem.
Obec prodala pozemek na letní cvičiště „Tělocvičné jednotě Sokol“ v Opatovicích. Pořízena byla nová skříň na obecní knihovnu.
V předvečer 6.července byla pálena hranice na památku upálení mistra J.Husa, při níž promluvil učitel Josef Pospíšil.
Rok 1927
Zima byla poměrně mírná. Kolem 20.března začíná se již sít. Jaro bylo krásné, takže jetely, sena a obilí vyrostlo dosti veliké, zvláště jetela bylo mnoho. V srpnu skoro stále prší, jen několik dnů bylo krásných, v nichž hospodáři sváželi poslední obilí do stodol. Úroda je malá, zvláště žita je málo. Po žních platilo se za 1q žita 190-200 Kč, pšenice 200 Kč, ječmene 170-175 Kč, ovsa 160-165 Kč.
V listopadu byla vykonána volba obecního výboru a starosty. Starostou byl zvolen Josef Bajer, členy obecního výboru Antonín Václavík, Jan Dlouhý, Josef Pospíšil, Antonín Hloušek, Josef Vlach, Josef Cholt, Jaroslav Čochnář a Oldřich Havelka.
V květnu se narodila Miloslava Jelínková, v září Vlastimil Švanda a Marie Havelková, v říjnu Jaroslav Veselý, v červnu Josef Holoubek a Josef Pavlíček. V březnu zemřel Oldřich Čochnář a Anna Holoubková, v říjnu Božena Veselá.
Při schůzi obecního zastupitelstva 20.listopadu usneseno, aby žádána byla výměna lesa a další les přikoupen, o čemž jednáno s městem Čáslaví. K jednání byli vysláni Bajer Josef, Cholt Josef a Václavík Antonín.
Ke konci srpna bylo pořádáno veřejné cvičení sokolské. 28.října byla pořádána oslava, při které p. učitel Matoulek měl přednášku.
Rok 1928
Jaro bylo zpočátku suché, ke konci mokré. V polovici dubna napadl sníh, který však dlouho neležel. V červnu je počasí krásné, až na několik dešťů kolem 20.června. V červenci počíná krásné počasí, které trvá skoro do konce srpna. Největší vedra byla na počátku července. Teplota v těchto dnech dosahuje až 40°C. V říjnu začíná opět krásné počasí, které trvá do konce listopadu.
1q žita prodával se za 185 Kč, pšenice za 190 Kč, ovsa 155 Kč, bramborů za 35 Kč.
V srpnu narodil se Stanislav Havelka, v říjnu Josef Jelínek, v prosinci Božena Barbora Čochnářová. V březnu zemřela Marie Vlachová.
V obecním zastupitelstvu žádné změny nebylo. Starostou byl zase Josef Bajer a členy výboru Antonín Václavík, Jan Dlouhý, Josef Pospíšil, Antonín Hloušek, Josef Vlach, Josef Cholt, Jaroslav Čochnář a Oldřich Havelka.
Večer 5.července byla pálena hranice, při níž promluvil řídící učitel Václav Matoulek. Při výročí desetiletého trvání naší republiky bylo 28.října vysázeno kolem sokolského cvičiště 24 lip, při sázení měli proslovy starosta Josef Bajer a členové obecního zastupitelstva, při tom byla pořádána oslava 28.října s přednáškou pana učitele Matoulka a případnými básněmi školních dětí.
Rok 1929
Zima byla velice krutá. Mrazy dosahovaly výše 30 až 40°C. Mnoho stromů a ptactva bylo těmito mrazy zničeno a zahubeno. V obci Opatovice mrazem zhynulo – 879 jabloní, 348 hrušek, 136 třešní a 1262 švestek. Jaro bylo chladné a nepříznivé. Ještě ke konci dubna napadl sníh. Léto bylo v červenci velmi horké, potom nastaly časté srážky. Žně měly dosti pěkný průběh. Podzim byl celkem příznivý a teplý.
Dne 4.července vyvalily se zlověstné mraky na západním nebi a ohromnou rychlostí se blížily. Náhle zvířil se prach a již stromy se kácely a tašky se střech lítaly. Bolestný byl pohled na lány obilí smíchaného se zemí. Těla lesních velikánů ležela zpřerážena a vyvrácena přes sebe, jako po boji. Na návsi přes silnici ležely topoly, takže musela býti doprava zaražena. O síle této vichřice svědčí to, že ohromná věž kostelní ve Zbýšově, která po léta vzdorovala přírodním živlům, se zřítila na hřbitov a poškodila tím mnoho pomníků.
Ceny obilí velmi klesly. 1q žita stál 90 Kč, pšenice 135 Kč, ovsa 85 Kč, bramborů 17 Kč.
V únoru se narodil Jaroslav Jelínek, v dubnu Václav Vošický, v červnu Josef Štefec, v prosinci Božena Dušovská. V červnu zemřel Jan Dlouhý, v únoru Marie Hloušková.
Starostou byl opět Josef Bajer a členové výboru: Antonín Václavík, Josef Pospíšil, Antonín Hloušek, Josef Vlach, Josef Cholt, Jaroslav Čochnář a Oldřich Havelka.
28.října byla pořádána oslava za vedení p. učitele Matoulka.
Rok 1930
Letošní zima byla mírná. Sněhu málo a mrazy dostouply výše jen 10 až 12°C. Jaro bylo pěkné, zvláště červen, kdy horka byla 30 až 40°C. Červenec a srpen byl chladný. Obilí bylo pěkné, ale špatně se sklízelo.
Žito 90 Kč, pšenice 130 Kč, ječmen 115 Kč, oves 105 Kč, brambory 40 Kč, později 16 Kč.
V únoru se narodil František Jelínek a Milan Vrána, v březnu Josef Čochnář, v srpnu Marie Lhotová, v říjnu Václav Jelínek. V červnu zemřela Kateřina Čochnářová a v listopadu Václav Vošický.
Starostou byl Josef Bajer a členové výboru: Antonín Václavík, Josef Pospíšil, Antonín Hloušek, Josef Vlach, Josef Cholt, Jaroslav Čochnář a Oldřich Havelka.
11.ledna byl pořádán sokolský ples, který trval až do rána. 28.prosince pořádala Tělocvičná jednota Sokol divadlo „Dvě Laurinky“. Účast byla veliká. Jako každoročně byla i letos oslava 28.října za vedení p. učitele Matoulka.
Rok 1931
Letošní zima byla opět mírná. Po celý leden byly holomrazy. Teprve ke konci února začal padat sníh. V měsíci březnu neustále sněží. V polovině dubna začíná jarní setí. Léto bylo studené a deštivé, takže se žně velmi prodloužily. Teprve v září nastala změna a podzim byl krásný.
Ceny obilí se opět zvýšily, takže žito bylo za 130 Kč, ječmen 100 Kč, oves 90-100 Kč, brambory 18-20 Kč.
V červnu se narodil Stanislav Dušovský a v prosinci Božena Havelková. V dubnu zemřel Jaroslav Janata a v prosinci řídící učitel Václav Matoulek.
Volby obecního starosty a výboru byly vykonány 9.listopadu. Výnosem zemského úřadu v Praze volen bude obecní starosta na 6 let a schválen zemským úřadem, čímž se zabrání častým defraudacím, jak se dočítáme v mnohých novinách. Starostou zvolen a schválen byl Josef Pospíšil z čísla 35. Členové výboru zvoleni: Josef Cholt, Alois Hloušek, Oldřich Havelka, Josef Vlach, Antonín Václavík a Josef Mrkvička.
5.července spustil se ohromný lijavec, který trval od 6 hodin odpoledne až do půlnoci. Ohromné spousty vod valily se od Lhoty Krchlebské po lukách a rvaly vše, co stavělo se jim v cestu. Jen 30 cm scházelo a most nestačil by propustiti ohromné množství vody.
Rok 1932
V měsíci lednu a únoru byla zima mírná. Přesto však na mnohých polích vymrzly ozimy, protože byla jen sněhová popráška. Teprve v březnu napadlo sněhu, že se mohlo jezdit na saních. Na začátku dubna bylo několik dnů krásných, později přišly plískanice. Květen a červen byl pěkný. V červenci bylo krásně. Žně měly pěkný průběh. Obilí bylo krásné a bylo ho dosti. Také podzim měl počasí příznivé, které trvalo až do konce listopadu. 3.prosince začal padati sníh, kterého není mnoho, takže místy prosvítá holá zem.
1q žita 90 Kč, oves 70 Kč, brambory 16 Kč.
V červenci narodil se František Lhota a Zdeňka Chalupová, v prosinci Miroslav Hloušek. V listopadu měla pohřeb Kateřina Černíková a tragickým způsobem zahynul u Úmonína Antonín Vlach. Spadl z auta a na místě byl mrtev.
Obecním starostou byl opět Josef Pospíšil a členové výboru: Josef Vlach, Alois Hloušek, Oldřich Havelka, Josef Cholt, Antonín Václavík a Josef Mrkvička.
Večer 5.července vykonána byla oslava mučedníka kostnického, při níž promluvil starosta Josef Pospíšil.
28.srpna konala Tělocvičná jednota Sokol veřejné cvičení a zároveň bylo otevření letního hřiště. Byly to ukázky z všesokolského sletu v Praze, které působily na obecenstvo skvělým dojmem.
Rok 1933
Zima začala silnými mrazy. Sněhu leželo místy 40-50 cm. V únoru mrazy trochu polevily, ale po polovici měsíce začaly opět kruté mrazy. Teprve před polovicí března začala obleva a krásné počasí trvalo až do konce měsíce. V dubnu přichází počasí s častými přeháňkami. Velikonoční svátky byly deštivé. Měsíc květen byl teplý a krásný. Léto bylo příznivé, proto žně byly brzo skončeny. Úroda byla krásná. Také září a říjen měly krásné počasí. Teprve listopadu počaly deště. V prosinci napadlo trochu sněhu a začaly silné mrazy až 25°C.
Veliká nabídka a malá poptávka po obilí způsobila veliký pokles cen hluboko pod normál. Tak za 1q žita platilo se průměrně 75 Kč, pšenice 130 Kč, ječmen rovněž za 75 Kč, oves za 50 Kč a brambory za 30 Kč.
V květnu narodila se Božena Fialová, v červenci Slavomil Vošický a Jaroslav Lutr. V březnu zemřel Antonín Václavík náměstek starosty a obecní pokladník. V dubnu zemřela Anna Kasalová vdova po bývalém správci školy v Opatovicích. V říjnu zemřel Josef Pospíšil obecní hajný.
V den památky naší samostatnosti 28.října byla slavnost u lípy svobody, a sice školní děti šly v průvodu za vedení p. správce školy, kde děti přednesly básně a zpěvy a správce školy měl případnou přednášku, která byla hojně s účastnivším se obecenstvem s povděkem vyslechnuta.
Rok 1934
Rok 1934 přihlásil se suchou zimou. Mrazy dosahovaly 5-10°C. Sněhu bylo jen málo. Ojediněle připadla slabá popraška, neležela však nikdy dlouho. Ke konci zimy přišly plískanice s větrem a deštěm.
Měsíc březen přinesl krásné jarní počasí, které trvá i po celý měsíc duben. V květnu přišlo veliké sucho. Ve dne je horko a v noci mrazy. Sucho působí nepříznivě na vzrůst osení, jak osení zimního tak i jaře. Obilí vadne a usychá, brambory nerostou, louky jsou vyprahlé, hrozí veliký nedostatek píce i obilovin. Katastrofální sucho pokračuje i v červnu. Sklizeň sena je slabá. Nedostatek píce zaviňuje špatné stavy dobytka. Dobytek je odprodáván, stlačují se ceny dobytka, hospodářská krize již tak tíživá se tímto ještě více přiostřuje. Jsou špatné vyhlídky.
Suché počasí je i v létě. Sklizeň je slabá. Žnové práce byly do 5.srpna skončeny. Když byly žně skončeny, přišlo několik vydatných dešťů. Hospodáři hledí nahraditi nedostatek píce tím, že sejí do podmítnutých strnišť směsky. Směsky dobře sešly a rostly. Opožděné deště posílily vzrůst otav. Sklizeň byla prostřední. Nedostatek obilovin nahradily brambory, kterých bylo dostatek.
Podzim měl krásné počasí, které trvalo až do Vánoc. Ozimy silně rostly, takže musely býti přisekány. Směsky v létě naseté daly veliký výnos.
Hned po skončení podzimních prací přikročili hospodáři k výmlatu. Obiloviny daly pěkné a kvalitní zrno ač ho bylo méně než předešlá léta. Menší výnos vyvážily vyšší ceny obilí. Státní správa účinně zasáhla, utvořila státní monopol na obilí. Byly zajištěny pevné ceny obilí, odpovídající výrobním nákladům. Za pšenici platilo se 165 Kč za 1q, za 1q žita 127 Kč, za 1q ovsa 120 Kč a za 1q ječmena 127 Kč. Ceny dobytka však klesly velmi nízko, byla prodána kráva i za 150 Kč.
V roce 1934 narodil se Ladislav Čochnář v č.10 a to 27.srpna. Anna Jarešová z č.31 26.července a Miloslava Fialová z č.27 1.prosince.
V měsíci červnu 1934 zemřela Božena Janatová, v září stavitelský kreslič Antonín Václavík a v říjnu kovář na odpočinku Antonín Hloušek.
V předvečer svátku mistra Jana Husa uspořádala tělocvičná jednota Sokol s místní osvětovou komisí oslavu a pálena byla hranice. Při slavnosti o významu mistra Jana Husa promluvil p.Alois Ryšán, řídící učitel ze Zbýšova. Slavnost byla zakončena státní hymnou. V měsíci srpnu pořádal Sokol dětský den, který skončil plným zdarem. Dne 28.října byla pořádána oslava státní samostatnosti. Školní děti a obecenstvo šly průvodem k lípě svobody, kde přednášely děti básně a o našem osvobození promluvil p. řídící učitel Jan Petrus.
Rok 1935
Zima v roce 1935 byla velmi nestálá. Tuhé mrazy začaly od 3.ledna, trvaly po celý měsíc. Občas byly přerušeny sněhovými přeháňkami. Nestálé zimní počasí trvá až do konce měsíce března, kdy přišlo několik slunných dnů a jimi se přihlásilo jaro.
Měsíc duben přinesl mokro a nevlídné, sychravé počasí. 1.května padal sníh, 15., 16., 17.května dostavily se citelné mrazy. Konec měsíce května byl krásný. Vlhké počasí zdrželo jarní práce v polích. Setí začalo od 15.dubna a trvalo do 6.května.
Červen byl krásný s teplým a slunným počasím. Teplota dosahovala až 37°C ve stínu. Sucho poškodilo vzrůst obilí a píce. Sena byla sklízena dobře a úroda byla uspokojivá. 6.července dostavil se slabý déšť, který vzrůst rostlin málo posílil. Suché počasí trvá přes celé léto. Žňové práce jsou skončeny rychle, již 10.srpna. Úroda byla uspokojivá.
Letní krásné počasí trvá i v září. Deště se dostavily až v druhé polovině října. Ty také usnadnily podzimní polní práce, protože předtím bylo těžko vyschlou půdu zpracovávati. Konec roku byl bez sněhu a zimní povětrnosti.
V roce 1935 narodila se Věra Havelková a to 16.května a Drahoslava Švandová 30.května. Dne 21.února zemřela Růžena Havelková rozená Dlouhá, manželka policejního strážníka v Praze a byla převezena do naší obce, kde byla pohřbena. 4.března zemřela Josefa Dušovská, vdova po hrobaři, Miloslava Fialová 5 měsíců stará zemřela 28.dubna. Jan Dušovský, okresní cestář, zemřel 13.května. 4.prosince zemřel Josef Vlach, kolář a 14.prosince zemřela Kateřina Dlouhá.
Volby do Národního shromáždění a senátu konaly se v neděli dne 19.května. V obci bylo zapsáno 109 voličů, 55 mužů a 54 žen. K volbě se dostavilo 104 voličů. Při volbách do poslanecké sněmovny obdržela strana republikánská 67 hlasů, sociálně demokratická 10 hlasů, národně socialistická 9 hlasů, komunistická strana 4 hlasy, strana lidová 12 hlasů, strana fašistická 1 hlas, Národní sjednocení 3 hlasy.
Při volbě do senátu obdržela strana republikánská 60 hlasů, strana sociálně demokratická 6 hlasů, národně socialistická 6 hlasů, komunistická 2 hlasy, strana lidová 12 hlasů, fašistická 2 hlasy a Národní sjednocení 3 hlasy.
Dne 6.března v předvečer 85. narozenin presidenta republiky T.G.Masaryka pořádána byla oslava na níž o životě a díle pana presidenta promluvil řídící učitel Petrus. Školní děti přednesly básně, vztyčena byla státní vlajka a zapěním státní hymny byla slavnost ukončena. Památku mistra Jana Husa oslavili jsme pálením hranice u níž promluvil řídící učitel Alois Ryšán ze Zbýšova. 28.října, svátek státní samostatnosti oslavila tělocvičná jednota Sokol pro nepříznivé počasí v tělocvičně.
Dosavadní president republiky T.G.Masaryk pro churavost vzdal se úřadu presidenta a obdržel jméno „President osvoboditel“. Při volbách dne 18.prosince zvolen byl presidentem republiky dosavadní ministr zahraničních věcí Dr. Eduard Beneš.
Letošního roku stal se prvně Slovák předsedou vlády v osobě dosavadního ministra zemědělství Dr. Milana Hodži. Na křeslo ministra zemědělství navržen byl a také panem presidentem Masarykem jmenován bojovník za práva zemědělského lidu poslanec Dr. Josef Zadina, rodák z Vlkanova, okres Ledeč nad Sázavou.
Rok 1936
Zima až do půl ledna byla teplá jako v březnu, po 15tém začaly malé mrazíky bez sněhu a po 20tém zase teplo. Jaro bylo příjemné, ale léto většinou chladné až na několik málo dní, které byly horké, přímo vedra. Podzimní počasí nestálé, chladno a deštivo až ku konci října a v listopadu bylo počasí snesitelné, že bylo možno polní práce dokončiti.
Narodili se: Marie Lutrová dne 10.května, dcera Jana a Anny Lutrové rozené Jirákové, č.p.36. Vlasta Fialová dne 24.května, dcera Bohumila Fialy a Boženy rozené Dušovské, č.p.27. Josef Šťastný 10.července, syn Josefa a Marie rozené Hájkové, č.p.38. Miroslav Petrus 14.srpna, syn Jaroslava Petruse zdejšího správce školy a jeho manželky Boženy, č.p.41.
Zemřeli: Anna Jarešová 21.ledna, dcera Josefa a Anny rozené Václavíkové. Josef Havelka 4.července, bývalý rolník v č.p.12. Marie Janatová 4.srpna ve věku 21 roků, dcera Matěje Janaty.
Dne 12.května zástupci obce Josef Pospíšil a Oldřich Havelka koupili části lesa od Karla Schwarzenberga po dlouhém vyjednávání, které se vleklo od roku 1921 a teprve na zakročení pana ministra JUDr. Josefa Zadiny byla koupě u ministerstva zemědělství se zástupcem velkostatku Sedleckého panem Dr. Cihelnou dojednána za cenu 4100 Kč za jeden hektar, ale pro různé závady nebylo možno koupi knihovně ukončiti. Celková výměra kupovaných lesů byla 13 hektarů 64 arů 47 metrů čtverečních.
Oslava 86 narozenin našeho prvního presidenta byla oslavena ve škole. Oslava narozenin našeho druhého presidenta Dr. Eduarda Beneše byla vykonána ve škole, při které školní děti přednesly případné básně a zazpívány státní hymny. Dne 5.července v předvečer památky upálení Mistra Jana Husa byla pálena hranice a zapěna píseň Hranice vzplála a po zazpívání hymen slavnost ukončena. Památka státní samostatnosti byla oslavena 28.října místní osvětovou komisí tělocvičnou jednotou Sokol a přítomnými zástupci obce.
Rok 1937
Počasí bylo příznivé, takže úroda byla znamenitá, urodilo se všeho dost, až podzim byl vlhký, špatně se sklízely brambory a řepa.
Narodili se: Josef Cholt 8.srpna, syn Josefa a Marie Choltových, č.p.34.
Zemřeli: Josef Cholt 13.srpna, syn Josefa a Marie Choltových, č.p.34. Kateřina Dušovská 15.prosince, narozená 11.května 1849 v Hološinách.
Dne 14.září zemřel náš první president Osvoboditel T.G.Masaryk, zakladatel Československého státu, v hlubokém smutku skláněl se celý národ nad mrtvým velikánem, kterého bude míti národ stále na paměti.
Narozeniny pana presidenta Dr. Eduarda Beneše oslaveny ve zdejším hostinci za hojné účasti všech občanů. Dne 5.července večer zapálena hranice na paměť upálení Mistra Jana Husa při velké účasti občanů, i ze Zbýšova byl uspořádán průvod ze Sokolského cvičiště ku hranici.
Rok 1938
Zima byla celkem mírná, jen několik málo větších mrazů, ale jaro bylo studené. Začalo se síti v březnu, ale v dubnu a květnu teprve mrzlo, takže ovocné květy pomrzly, ovoce nebylo, ale úroda byla pěkná, všeho se urodilo dost, jenže na sklizeň byly špatné časy kvůli stálým dešťům.
Na jaře vykáceny na návsi topoly a náves vysázena ovocnými stromy na polovic hrušněmi a švestkami. Při sázení se zúčastnili zdarma občané Havelka Oldřich, Hloušek Alois, Lutr Václav, Bajer Josef, Cholt Josef, Mrkvička Josef, Hrubeš Josef, Hrubeš Václav, Čochnář Ladislav, Čochnář Jaroslav, Jelínek Václav, Dlouhý Václav, Vavřička František, Pospíšil František, Švanda Jan půl dne a Jareš Josef půl dne.
Narodili se: Jaroslava Lutrová 20.února, dcera Jana a Anny Lutrových, č.p.36. Miloslava Marie Pospíšilová 1.srpna, dcera Františka a Marie Pospíšilových, č.p.35. Běla Choltová 25.září, dcera Josefa a Marie Choltových, č.p.34.
Zemřeli: Josef Myšička 5.května ve věku 93 roků.
Při volbě obecního zastupitelstva byla odevzdána jednotná kandidátní listina a byli zvoleni – Josef Pospíšil, Josef Cholt, Rudolf Chalupa, Josef Čochnář, Ladislav Čochnář, Oldřich Havelka, Alois Hloušek, Josef Jelínek a Oldřich Vlach. Při ustavující schůzi po složení slibu zástupci okresního úřadu Jaroslavu Radovi, zdejšímu správci školy, byl zvolen starostou obce Josef Pospíšil, náměstkem Josef Cholt a radním Rudolf Chalupa.
Rok 1938 byl bohatý na události, hned v květnu se jednalo, že budem zbaveni naší samostatnosti, ale včasným zákrokem naší vlády byla katastrofa zažehnána, ale jen na krátký čas. Na hranicích stále to vřelo až v září musela býti vyhlášena mobilisace, ale dohodou mocnosti v Mnichově museli jsme postoupit Sudetské území k Říši, aby byl zachován evropský mír, což se částečně podařilo, ale stále to na všech stranách vře jako na sopce.
Léta okupace 1939-1945
Utvořením slovenské autonomie nebyli dosud všichni slovenští autonomisté uspokojeni a stále se domáhali samostatného státu u nacistického A.Hitlera. Tato snaha se jim podařila ve skutku, že dne 15.března 1939 bylo Slovensko odtrženo od českých zemí a přetvořeno v samostatný stát pod vedením Hlinky, Tisy a Tuky. Země české byly pak na rozkaz Adolfa Hitlera připojeny k německé říši jako autonomní celek pod názvem Protektorát Čechy a Morava. Toho dne vpadly do českých zemí hordy nacistických vojsk a obsazovaly zbytky českých zemí již hodně obraných. Počasí nepřálo jim a snad vyjadřovalo myšlenky lidu, protože velmi chumelilo a napadlo až 20 cm sněhu. Zdejší obcí neprojely žádné německé kolony, a snad proto, že Opatovice leží stranou hlavních silničních spojů. České země byly začleněny, sklady byly vyrabovány a v tisku bylo uvedeno, že na území českém bylo zabráno 1 090000 pušek, 114000 pistolí, 43876 kulometů, 469 tanků, 785 minometů, 2175 děl, 501protiletadlových děl, 1582 letadel vedle ostatního materiálu. Toto vše bylo odváženo do říše jako válečná kořist. A tak z bývalé republiky stává se Podkarpatská Rus kořistí maďarského fašistického státu, Slovensko samostatným „štátem“ a české země součástí „Velkoněmecké říše“.
Ve správě obce po celou dobu okupace nedošlo ke změnám, starostou obce zůstává Josef Pospíšil, náměstkem Josef Cholt a radním Rudolf Chalupa. Ve škole nastoupil místo řídícího učitele Ladislav Novotný, který sem byl přeložen ze zabraného území u Ústí n.L. dne 1.února 1939.
V lednu 1939 bylo v obci založeno Národní Souručenství, náhradní politická strana za bývalé dřívější strany. Tato strana však byla bez vlivu na politiku a také nijak v obci a ani ve státě neměla váhy, protože byla stranou uměle slepenou. Předsedou v obci byl Josef Čochnář, rolník v č.p.10, jednatelem František Dušovský, hokynář v č.p.35 a pokladníkem Ladislav Čochnář, rolník v č.p.26. Jiných spolků v obci nebylo.
Vypuknutí 2.sv. války v září 1939 proti Polsku se očekávalo a zapůsobilo na lid tím strašným dojmem, že Hitler ještě nemá dost. Všem bylo líto polského bratrského národa, který trpěl válkou a potom hitlerovskou tyranií. Všechna vítězství byla oslavována zvoněním a vyvěšováním protektorátních a říšských vlajek.
Po stránce kulturní nebylo ve zdejší obci žádného života, jelikož kulturní činnost byla zcela omezena a nové zaměření se dálo jen ve smyslu německém. Proto také byla i knihovna obecní revidována a zbavena protiněmeckých knih. Bohužel i s touto revizí byly odstraňovány i spisy Jiráskovy a Nerudovy, jakož i ostatních vlasteneckých spisovatelů.
V srpnu 1940 bylo nařízeno odstranit všechny pomníky T.G.M. a lípy svobody. Ve zdejší obci nebyl pomník a lípa svobody stála a stojí dosud, protože odstraněna nebyla a bylo o ní okresnímu úřadu tak, že v obci není žádná lípa svobody.
V březnu 1941 byla zastavena činnost místní Tělocvičné jednoty Sokol a počátkem r.1942 byla rozpuštěna. Jmění sokolské spravoval řídící učitel, jako vzdělavatel bývalého Sokola do doby, než byl majetek předán Kuratoriu se sídlem ve Zbýšově, kdež bylo vedeno mladými chlapci neuvědomělými.
Po atentátu a smrti R.Heydricha se situace politická ještě více zostřila a zběsilost německá se vybíjela na českém lidu, který byl vězněn v koncentračních táborech. Ze zdejší obce nebyl žádný zatčen ani vězněn a ani žádný žid nebyl zavřen, protože v obci nebylo židů. Zato však více docházelo k hospodářským kontrolám, které se často střídaly ve všech obcích. Mnohde vše dopadlo dobře, jinde však hůře. Ve zdejší obci se však vše vyřídilo celkem dobře, ač někteří němečtí četníci velmi zle řádili, jako např. u p.Havelky. Jen zásluhou starosty obce p.Pospíšila byl i tento jediný případ k dobru likvidován. Kontroly potravinových lístků a zásobování obyvatelstva byly soustavné. Nutno uznat, že mnozí kontroloři byli lidé dobrého srdce a nepostupovali podle striktních německých předpisů. Tu nutno zaznamenati kontrolora J.Jelena z Havlíčkova Brodu jako dobrého člověka.
Hrad Chlum
August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království Českého - Čáslavsko (1900)
Asi vprostřed mezi Golčovým Jeníkovem, Habry a Zbraslavicí leží chudá ves Chlum nepříliš daleko od stanice Leštiny. Na jejím východním konci spatřují se zříceniny hradu, z něhož pocházel slavný rod Slavatů z Chlumu. Stával na návrší, které neposkytovalo přirozené pevnosti, ale uměním tak důmyslně bylo opevněno, že hrad byl výtečnou pevností. Na východní a jihovýchodní stranu bývala přední jeho pevnost, totiž rybník, který se tam ještě za naší paměti nacházel, ale nyní jest spuštěn a v louku proměněn. Také mlýn, který býval pod hradem, asi r. 1888 zrušen. Na severní stranu bylo návrší dosti vysoké, ale na ostatní strany byla rovina. Nejslabší tedy strana byla západní, odkudž příjezd býval. Proto také bývalo na této straně nejsilnější opevnění. Zvláštností u Chlumu jsou vysoké okrouhlé bašty, tj. strmé kopce naschvál navezené, na nichž bývaly dřevěné sruby. Jedna taková bašta jest v rohu severovýchodním, druhá severozápadním, kdež do jejího těla stavěna jest chalupa, a třetí, ze všech snad nejmohutnější, stoji v jihozápadním rohu hradiště. Všechny byly spojeny hrubým a vysokým náspem, který jest sem a tam zrušen a srovnán. Na tu stranu k rybníku býval také násep, ale nevysoký, poněvadž tato strana byla silná. Bašty a hrubé náspy pocházejí z 15. století, kdež pouhé hradby ukazovaly se býti nedostatečnými proti střelbě z děl. Na severní straně bylo nižší oddělení hradu, také dobře zpevněné. Mezí hradištěm, jehož základ jest nepravidelný čtverhran, a mezi náspy jest příkop. Asi uprostřed hradiště jest ještě vysoký zbytek paláce, totiž roh jeho s oknem, velice vylámaným. Spodní jeho část byla klenutá, a proto vznikla pověst, že v nárožním sklepu bývala kaple. Omítku vnitřních místností lze ještě znáti. Že zbytek ten státi zůstal, toho příčinou byl opěrací pilíř, jenž postaven byl k podpoře rohu. Severně odtud jest podzemní sklep ve skále vytesaný a místy překlenutý, kterého nájemce dvoru za pivnici užívá. Sklepy jdou na dvě strany. Na konci levého oddělení jest zazděná lednice, napravo vyklenut jest pás tak úzký, že jen sehnutému lze projíti. Z tohoto oddělení jde nízká chodba jižním směrem a ústila bezpochyby ve stráni nad rybníkem. Na hradišti v rumu nalezli často rozličné starodávné předměty, kteréž se nacházejí ve sbírkách Čáslavské Včely.
Předkové Slavatův bývali prvotně v Litoměřicku. Pokládáme za předka jich Bleha kmetě a syna jeho Zdislava (r. 1130). Tohoto syn Bleh z Trebušína (r. 1169-1193), jinak Velký Bleh, býval popravcem Litoměřického kraje a zůstavil syny Bleha, Zdislava, Buna a Milotu, kteří žili na počátku 13. století. Zdislav pak měl syna Buna, který se r. 1235 připomíná. Asi v ten čas přestěhoval se rod ten do Čáslavska, kdež na sebe potáhl dědičné držení úřadů, které dříve králi náležely. Zejména je držel Bleh, tuším, syn jednoho z dotčených čtyř bratří. Král Přemysl II. vybavil od něho úřady a statky komorní a založil nové město Čáslav, ponechav Blehovi jen staré hradiště Čáslavské s kostelem na ním stojícím. Zdá se, že si tehda Bleh nový hrad ve vsi Chlumu založil. Žil ještě r. 1282, jsa již věkem obtížen. Synové jeho byl, Mstislav, Bun a Sezema, a připomínají se r. 1289 všichni jako svědci. Mstislav první z nich připomíná se r. 1282 s otcem, r. 1288 najal si od kláštera Vilemovského ves Ruzyni pustou, a v zápise r. 1292 jest řeč o změně, kterou učinil, dav ves svou Háj za Bélavu u Keblova. Některý rok potom zemřel a pohřben v novém kostele Čáslavském. Posud jest tu zazděn starodávný jeho náhrobek a na něm čte se nápis: (M)sthizlaus. Chlum pak drželi bratři jeho Bun a Sezema, kteří r. 1310 s Jenišem synem Bunovým podací kostelní v městě Čáslavi, po předcích zděděné, křížovníkům Německého řádu darovali. V držení Chlumu následoval pak Jeniš a připomíná se v pamětech ještě r. 1350.
Bratři Diviš, Vilém, Procek, Mstislav, Slavata a Ješek, kteří se potom v držení Chlumu vyskytují, zdají se býti Jenišovými syny. Diviš jako nejstarší bratr v letech 1358-1360 panství řídil a kněze ke kostelům na Horkách, Radoňově a Okřesanci podával. Roku 1360 všichni bratři dali si ve dsky zapsati spolek na všecka svá zboží, a to proto, kdyby některý z nich odemřel bez dědiců, aby jeho jmění při rodině zůstalo. Diviš od té doby vyskytuje se sice obyčejně jako podací pán sám, ale někdy též s bratřími, z nichž se Procek po r. 1360 a Vilém po r. 1366 již nepřipomínají. Ostatní čtyři nabyli r. 1372 hradu Košumberka a společně drželi Chlum ještě r. 1374. Ješek koupil r. 1386 část vsi Damírova a zemřel nedlouho potom, zanechav děti. Potom zemřel Slavata, a jeho dědiny v Chlumě provolány za odúmrť (r. 1391). Diviš a Mstich zachovali je pro sebe a sirotky Ješkovy. Nedlouho potom oddělil se Mstich a usadil se v Římovicích. Roku 1398 prodal plat na vsi své Hostovlicích Heřmanovi Chrtovi, faráři v Jeníkově. Diviš konečně zemřel po r. 1393. Zdali měl potomstvo, není nám známo.
Hrad Chlum s mnohými vesnicemi, hrad Košumberk a zboží Podhořanské dostaly se potom bratřím Janovi, Vilémovi, Benešovi a Divišovi, snad synům Ješkovým. Jan spravoval všechna zboží již r. 1399, kdež držel s králem proti jednotě panské, jsa tehda i potom dvořenínem královým. Roku 1404 čteme jej jako patrona kostela Dobrovítovského, avšak od r. 1405 podával kněží se svými bratřími. Až do r. 1416 seděli na rozličných statcích a na nich platy prodávali. Roku 1415 Jan, Vilém a Diviš zpečetili stížný list ke Kostnickému sboru poslaný. Asi r. 1416 rozdělili se o své statky. Jan vzal za svůj díl Chlum hrad s dvorem a vsí před ním, tvrze Podmokly, Smrčany a Radoňov a vesnice okolo Chlumu. Vilém a Diviš dostali po polovici Košumberka a Beneš Podhořany a Jeníkov s vesnicemi. Ještě téhož roku Jan manželce své Žofce na vsech Čejkovicích a Chvalovicích věnoval. Ale že dětí neměl, napsal téže manželce věnný list, jímž jí věnoval skorem na celém Chlumském zboží. Roku 1437 byl již Jan mrtev, a Beneš byl po něm dědičným pánem. Žofka držela věno své, a když zemřela, spadlo na krále. Nedlouho potom i Beneš zemřel, a bratři Slavata a Jan (synové Divišovi) zdědivše jeho statky pečovali o to, aby z jich držení vyvedeni býti nemohli. Proto vyprosili si r. 1461 u krále Jiřího, že jim vše právo své odúmrtní na hradě Chlumu, tvrzi Podhořanech a městečku Jeníkově s vesnicemi daroval. Téhož roku postoupila jim Dorota z Tloskova, vdova po Benešovi, vše své právo věnné na Podbořanech a Jeníkově. Slavata, starší z bratří, jehožto manželkou byla Dorota z Nemošic, vzal sobě asi r. 1462, děle se s bratrem, zboží v Čáslavsku ležící za díl. Král Jiří, jemuž za dvorského hofmistra sloužil, zapsal mu r. 1463 proboštství Zbýšovské s vesnicemi, a že byl dobrý hospodář, skoupil v letech 1467-1498 drahně tvrzí, dvorů, vesnic, dědin a platů v Čáslavsku a Kouřimsku, zejména r. 1494 rozsáhlé panství Kostelecké. Zemřel r. 1498.
Michal (syn Slavatův) byl také dobrý hospodář, jenž po r. 1498 statky přikupovával. Náležel proto nejen k nejbohatším, nýbrž i k nejvzácnějším pánům, účasten jsa všech jednáni veřejných a mnohých soukromých. Mezi sněmovníky měl platné slovo a vysílán proto i ke královskému dvoru do Budína. Z manželství svého s Eliškou ze Sovince dětí neměl, a proto bohatství jeho přešlo na pošlost Košumberskou. Vývod této není přesně znám. Zdá se, že Diviš (v letech 1415-1452) měl syna Slavatu, který se nazýval starším, a poněvadž Jan mladší syn Vilémův (v letech 1454-1483), se samoten v držení Košumberka vyskytuje, zdá se, že Slavata starší dětí neměl a zboží své Slavatovi a Janovi bratřím odkázal. Tím se také vysvětluje velký díl, který Slavata při dělení obdržel, neboť Jan měl polovici jich Košumberka i někdy Slavatovu. V drženi tohoto hradu následovali pak bratří Albrecht a Slavata (r. 1491 atd.), z nichž onen po r. 1510 zemřel a tento ještě r. 1533 živ byl, když Michal poslední své pořízení sepsati dával. Odkázal Slavatovi Kostelec, Chlum, Talmberk, klášterství Sázavské a hrad Hradiště s mnohými městečky a vesnicemi.
K tomuto pořízeni Jiří Peterka, purkrabě Chlumský, pečeť svou přitiskl. V ty doby křestní jméno Slavata stalo se již stálým jménem rodinným, tak že se ho užívalo jako příjmení. Slavata (zemřel r. 1539) měl jediného syna Diviše a dcery. Pořízením svým zřídil za poručníka syna svého a dcer nezletilých švakra jejich Viléma Šťastného z Valdšteina. Avšak pořízení tomu odpíral Diviš, poněvadž měl léta svá spravedlivá, když mu otec jeho zřídil poručníka, kterémuž odporu nálezem panským r. 1540 místa dáno. Z toho vyplýval ještě jiný spor. Vilém osobuje si poručnictví, prodal hrad Chlum Bernartovi Žehušickému z Nestajova, a měl proto pře u soudův. Konečně r. 1544 (18. března ?) učiněn nález, že má trh ten býti neplatným, poněvadž zřízení poručnictví bylo neplatné, a proto nemohl ani Vilém prodávati ani Bernart kupovati.
Pan Diviš byl nyní jedním z nejbohatších velmožů českých, neboť byl pánem na Kostelci, Košumberce, Chlumu, Hradišti, Čestíně Kostele a j. v.; arci že od toho také odprodal Podhořany a některé statky v Čáslavsku, ale jiné v Chrudimsku přikoupil. Roku 1544, 17. září dal si v obnovené desky zemské vložiti zboží Chlumské: Chlum zámek, dvůr poplužní, městečko tudíž, domy, krčmy atd. a mnohé vesnice.
Diviš přiznával se k učení českých bratří, kteréž na panstvích jeho bylo od mnoha let rozšířeno, a vychovati dal v něm i děti své, ačkoliv matka jejich Alžběta z Hradce se přiznávala k víře katolické. V bouřích r. 1546-1547 v Čechách vzešlých měl též platné účastenství, byv mimo jiné i zvolen za jednoho z 12 direktorův a plnomocníkův, aby jménem všech tří stavů vše to vyjednávali a před se brali, čeho by k ochraně, práv zemských a obecného dobrého potřebí bylo. Pročež po vítězství Ferdinanda I. přísný soud vynesen nad ním. Neboť ačkoli chtěl vinu svou spravili tím, že byl příliš mlád a nezkušen, že toliko k přimlouvání přátel svých k stavům odbojným přistoupil a jenom dvakráte přítomen byl jejich poradám, nicméně propadl Kostelec a zápisná svá panství naprosto ke komoře, ostatní zboží svá musil uvésti v manství a zavázati se k službě manské 8 koní zbrojných (r. 1547). Manské panství Chlumské bylo veliké, a to: zámek Chlum, dvůr poplužní, městečko a mnohé vesnice.
Po několika, letech k přímluvám osob vzácných a pro služby jeho věrné, potom domu panujícímu činěné, propuštěno bylo zboží to opět z manství a jako statek zpupný p. Divišovi r. 1574, 7. prosince ve dsky zemské vloženo. Neboť Diviš byl muž velmi rozšafný, rázný, vzdělaný, zřízení zemských i obyčejův a způsobů soudních velmi znalý, pročež užíváno služeb a rady jeho v mnohých důležitých věcech. Po jeho smrti (r. 1575) pozůstalí po něm synové rozdělili se tak, že Adam vzal sobě Čestín Kostel, Jindřich Košumberk, Albrecht Podlažice a Chrast a Zachariáš Chroustovice. O Chlumu se při tomto dělení v listech přiznávacích nečiní zmínka. A žádná z hojných listin tehdejšího věku nám nepovídá, jak se dostalo původiště Slavatů v cizí držení.
Krátce po těchto dobách držela Chlum Alžběta Ostrovcova z Malovic, od nížto jej koupil před r. 1590 Vácslav Sadovský ze Sloupna. Týž zemřel r. 1598, odkázav kšaftem svým všechen statek Jiříkovi synu svému, až by došel 20 let. Řečený Jiřík, muž vzdělaný, přítel Karlův ze Žirotína a obhájce bratří českých, prodal (vkladem r. 1604, 5. října) zámek Chlum s dvorem poplužním při témž zámku, pivovárem, sladovnou, štěpnicí, chmelnicí, zahradami, lukami, městečko, vsi Čejkovice, Lhotu Bolunkovu, Opatovice, též mlýn jenž slove Doudovský pod Opatovicí na potocích, dvůr Zbýšovský s poplužím Janovi mladšímu Lukaveckému z Lukavce za 14.000 kop grošů míšeňských. Řečený Jan jen krátce podržev koupené panství, prodal je se vším příslušenstvím vkladem r. 1604, 19. listopadu Janovi Hanušovi ze Šaratic a na Dobrovítově za 8.100 kop grošů českých.
Nový majitel ze sídla svého starého přestěhoval se na mnohem prostrannější hrad Chlumský. Zde též sepsal r. 1609 v pondělí po obrácení sv. Pavla poslední své pořízení, jímž statek svůj všechen odkázal synům svým s manželkou Johankou ze Stropin zplozeným a ji s Adamem Talackem z Ješetic na Žestocích učinil poručnicí nade vším statkem. Zemřel pak r. 1610 v Praze jsa na lécích a pohřben v Dobrovítově.
Vdova po něm Johanka vdala se podruhé za Burjana Slibovského ze Skřivan a zemřela r. 1617. Ujala se tedy poručnictví jediná již sestra Janova Zuzana ze Šaratic, vdova po Petrovi Salavovi z Lípy, jenž byl r. 1616 na Chlumě zemřel. Paní tato dočkala se strastiplných dob války třicetileté, v nichž císařská soldateska hrad zdejší i se sídlem při dvoře přistaveným a městečko zloupila a popálila, tak že tu již jen ves zůstala. Mimo to byl statek její velmi zadlužený, tak že jí komisaři z soudu zemského k ruce sirotků nařízení sprostředkovali směnu s Marií Magdalenou Trčkovou z Lobkovic. Tato Zuzaně odstoupila statek Jindický za Chlum a přejala 13.000 kop míšeňských dluhu. Statek Chlumský, mnohými kontribucemi sešlý, ohněm popálený a jinak zplundrovaný, obsahoval Chlum a Dobrovítov s sídly, s zámkem pustým a tvrzí (Chlumským sídlem) s dvory. Marie Magdalena, zlá paní, všelijakým způsobem byla rozhojnila bohatství Trčkovské, ale všemu tomu scházelo konečné požehnání. Syn její Adam Erdman zavražděn jest r. 1634 v Chebu, a manžel její krátce po tom zemřel, přečkav manželku svou. Všechny statky připadly královskému fisku.
Vrah knížete Fridlandského Valter Devereux obdržel Chlum od Ferdinanda II. darem. Pro velké dluhy, jimiž statky jeho stíženy byly, po smrti jeho přišly v kridu, a komisaři královští prodali r. 1651, 25. září statky jeho a tvrz Krchleby, tolikéž „tvrz Chlum, při ní dvůr s krčmou a 2 chalupy", dvůr poplužní Beyšovec řečený, při něm mlýn, ovčín, ves Čejkovice, Lhotu, Opatovice, „vše pusté a zruinované", Ferdinandovi Robmhapovi z Suché na Lichtemburce za 31.000 fl. rh. Ferdinand zase krátce potom r. 1653, 6. června odprodal „hrad řečený Chlum, při něm městečko Chlum, však vše pusté“ (jenom 2 chalupníci a podruh s ženami a dětmi se nacházejí), dvůr poplužní Vilémovi Mlodotovi ze Solopisk za 7.000 fl. rh. Tak se měl utvořiti malý samostatný stateček Chlumský, jak nepatrný v srovnání s velkým statkem Chlumským Divišovým, a místo pyšného hradu ssutina!
Řečený Vilém (Jindřich) zemřel r. 1691, 17. dubna v 75. roce věku svého, zanechav po sobě 5 synův. Není známo, jak dlouho podržel Chlum, a jakým způsobem se podruhé dostal v držení Robmhapův z Suché. Více nevíme udati, než že r. 1675 a 1700 opět ke Krchlebsku patřil, neboť se v tehdejších zvodech a dílčích cedulích při dílu Krchlebském připomíná.
Obyvatelé a čísla popisná v Opatovicích na přelomu 18. a 19. století
Seznam obyvatel zjištěný z matriky z konce 18.stol., kdy se začala používat čísla popisná domů. Jelikož čísla popisná uvedená na mapě jsou až z první poloviny 19.stol., kdy mapa vznikla, neodpovídají počtu popisných čísel zjištěných z matriky. Jména lidí jsou napsána tak, jak byla uvedena v matrice (v průběhu času se jména různě komolila). Někde je v průběhu krátkého času uvedeno více jmen pod jedním číslem popisným, proto jsem vypsal všechna jména v daném období.
|
č.p.1 - Holoubek č.p.2 - Poklop, Miřička - bývalá budova první školy č.p.3 - Kutílek č.p.4 - Dlouhý č.p.5 - Podhrádecký - bývalý hostinec č.p.6 - Martínek č.p.7 - Němec č.p.8 - Pospíšil č.p.9 - Dlouhý č.p.10 - Čochnář č.p.11 - Radda č.p.12 - Kupec č.p.13 - Hurt, Kudrna č.p.14 - obecní pastouška č.p.15 - Stoupa - budova při zbýšovské pile, dříve patřící k Opatovicům č.p.16 - Šíma - "rasovna" bývalá budova u Doudova mlýna č.p.17 - Málek č.p.18 - Weypert - Doudův mlýn č.p.19 - Radda č.p.20 - Radda č.p.21 - Michna - pastor č.p.22 - jméno nezjištěno ani nenalezeno č.p. č.p.23 - Dušejovský č.p.24 - Polnický č.p.25 - Lump |
 |
Z vyprávění p.Milana Novotného, syna řídícího učitele v Opatovicích
Požádal jsem pana Novotného o sepsání "pamětí" na Opatovice z jeho mládí a tím vzniklo následující zajímavé vyprávění:
Můj otec Ladislav Novotný se narodil 8.dubna 1909 v Bílém Podolí, v rodině evangelíků ze sboru semtěšského. Učitelský ústav vystudoval v Čáslavi v letech 1924 až 1928. Po ukončení studií požádal, aby mohl učit na českých menšinových školách v pohraničí. Působil v Předlicích, Chabařovicích, poté vykonal vojenskou školu zál. důstojníků a skončil v Mukačevu. Po vojně učil na škole v Práchni, Dolním Prysku u České Kamenice a nakonec ve Svádově. Po ukončení mobilizace učil od 1.12.1938 v Klášteře u Vilémova. V roce 1933 se oženil s Valerií Jandovou a já jsem se jim narodil 17.6.1936.
V době kdy bylo už jasné, že dojde k okupaci Sudet, se rodina urychleně na podzim roku 1938 odstěhovala do Čech, k tatínkovým rodičům do Bílého Podolí. Důvodem bylo hlavně to, že otec byl český učitel, aktivní sokol, český důstojník a byl politicky činný v českém prostředí, což bylo důvodem jeho ohrožení na životě od henlainovců.
Otec po ukončení mobilizace k 1.2.1939 nastoupil do Opatovic, kde dostal k 1.9.1939 definitivu. Od září 1939 začal působit ve škole v Opatovicích a to až do školního roku 1949/50, když se zde ukončilo vyučování přešel do Zbýšova na národní školu a později ZDŠ. V letech 1946-47 jsem poznal pana faráře Toufara, který jezdil do opatovické školy vyučovat z Číhoště římskokatolické náboženství.
Otec dálkově vystudoval v letech 1953 až 1956 Vysokou pedagogickou školu Praha, středisko Pardubice, získal vysokoškolskou kvalifikaci jako promovaný pedagog se zaměřením dějepis a zeměpis. Ve Zbýšově byl od roku 1952 ředitelem ZDŠ, kde kantorské povolání ukončil po školním roce 1969/1970.
Škola v Opatovicích ukončila svoji dlouholetou funkci obecné školy školním rokem 1977/78. Od roku 1951 až do ukončení její funkce zde působilo několik učitelů, vždy jen krátce a to m.j. paní Kudrnová (z Chlumu), paní Zdeňková (z Krchlebské Lhoty), paní Šmejkalová, paní Kalinová (ze Zbýšova), slečna Nováková, pan Krupař (z Hraběšína) a možná ještě další, kteří působili jen velmi částečně a krátce.
Po dobu aktivního života v Opatovicích byl otec činný v Sokole, hrál na varhany v kostele, vedl Kampeličku, byl předsedou MNV, tak jak to bývá na vesnici je většinou kantor "úkolován" různými činnostmi, které jsou prospěšné pro obec a jejich obyvatele. Otec zemřel doma v Opatovicích dne 5. února 1988, pochován je v Pardubicích.
Střípky z mých vzpomínek na dětství, které jsem prožil v Opatovicích – ing. Milan Novotný (*1936)
Vnímat okolní svět naší vesnice jsem začal asi až spolu se školní docházkou. Chodil jsem do školy, vlastně nechodil, já jsem v ní bydlel. Z postele jsem to do lavice měl asi tak 25 kroků. Učil mne tatínek, který tam byl ustanoven jako řídící učitel. Bylo nás ve vsi asi tak 13 dětí mého věku. Kamarádů bych mohl mít tímto dosti, ale moji rodiče dbali na moje vychování a taky na to, že syn pana řídícího nemohl všechno, co mohli ostatní kluci. Několik momentů mi však zůstává i po dlouhých letech v paměti a to právě z období války a po ní.
Trochu popíšu školu, kde jsem vlastně prožil celé své dětství.
Škola byla postavena dávno a tak byla z kamene, studená a vlhká. Byly v ní dvě třídy, jedna menší, byla blíže obytné části a ta druhá byla větší a byla v čele budovy, směrem ke kostelu. Kostel stojí velice blízko snad 10 metrů od budovy a tak když byla bouřka, tak jsme se obávali, aby blesk neuhodil do věže. I když je to vesnice malá, její historie je bohatá, hlavně z pohledu šíření evangelické víry augsburského vyznání zejména po vydání Tolerančního patentu (13.října 1781) a to proto, že zde byl vystaven byť jednoduchý kostel v pořadí třetí v tehdejších spravovaných územích země české.
Před budovou školy byla menší zahrádka, na ní kamenná hluboká studna a kolem školy dokola modřínový les, velice starý. Za velkou třídou byla malá třída, dále byl kabinet se školními pomůckami, pak byla kuchyň a dál ložnice. Z druhé strany místnost, která byla jako „Kampelička“, tam lidé vždy v neděli po kostele chodili pro koruny a s korunkami. Tatínek Kampeličku vedl. V zadní části byl ještě pokoj a prádelna, kde byla pračka na ruční kruhový pohyb sem a tam, to bylo pro mne vždy nepříjemné a zdlouhavé s tímto „strojem“ pracovat.
Telefon nebyl a tak se vše muselo řešit na poště ve Zbýšově. Nebyla elektrika a tak nebyl po vesnici rozhlas a proto byl obecní bubeník, pan Hrubeš. Obešel po vsi všechna stavení, přečetl co dostal k rozšíření mezi obyvatele a uklidil si zase bubínek i paličky.
Na malém dvorku byla stará kůlna na patro, stála stále, ačkoliv byla nakřivo a po celá léta jsem si říkal, že spadne dolu do lesa, ale stojí dodnes. Pod budovou byl sklep na brambory, ty se sypaly otvorem pod dlaždicí z chodby. Druhý sklep byl pro domácí slepice či kačenky. Někdy tam byla i husa a to když ji maminka dostala a dokrmila šiškami, které jsem u plotny musel sušit. Někdy jsem i musel husu nakrmit, což šiškami nebylo jednoduché. Šiška se musela řádně namočit a zasunout do zobáku a stáhnout ji přes vole do žaludku. Před sklepem byly dvě králíkárny, kde se jeden čas, zejména ve válce a po ní, pěstovalo až 50 kusů. Zabíjet králíka to byla práce maminky a moje – dát mu za uši pořádnou ránu rukou nebo klackem! Králíka jsem z kůže „vyhnal“ sám bez problémů. V létě to bylo hodně trávy obstarat po okolí a v zimě zase dosti sena z kůlny, to vše doplnit trochu zrnem, šrotem nebo kouskem řepy. No a čas od času se musela králíkárna vyčistit od bobků a dát nový podklad – sláma a seno. Hnůj byl výborný pro zahrádku a spolu s hnojem od slepiček pak vše rostlo moc dobře. Jen někdy jsme dostali od pana hajného Lhoty zajíce nebo bažanta, to byla ovšem lahůdka.
Někdy jsme měli od strýce z Nymburka nutrii, které pěstoval. I když toto zvířátko vypadá nepěkně, maso má velice chutné přímo dietní. V paměti mi zůstala jedna nepříjemná příhoda z doby války a sice. Navštívila nás rodina z Vídně pana Halamy. Maminka připravila oběd a informovala, že bude králík na smetaně s houskovým knedlíkem. Všichni si pochvalovali, oběd byl hodnocen ze strany paní Halamové jako výborný až do momentu, kdy jsem pochválil oběd já a to slovy „mami ta nutrie byla výborná“. Paní Halamová v ten moment hodila „šavli“, nutrie byla venku a já dostal od tatínka po jejich odchodu řádně na zadek s připomenutím, že mám být ticho před cizími hosty.
Doma jsme topili pilinami, které jsme nechávali dovézt vždy před zimou od truhláře Čapka ze Zbýšova. Pilinami jsme zprvu topili ve velkém bubnu a později jsme ho vyměnili za menší piliňák (buben) na menší patrony, které se daly dobře ovládat.
Taky si vzpomínám, jak jsem byl šťastný, když strýc Pepa, příručí v prodejně potravin v Praze, přijel na neděli a přivezl pytlík bonbonů. Za Protektorátu totiž byly lístky na potraviny, lístky na kuřivo (tabačenky), lístky na textil a obuv (šatenky). Ostatní bylo nedostupné. Třeba na měsíc bylo 10 dkg tvrdých bonbonů, jedny boty na rok a podobně. Žít bylo pro lidi ve městech těžké, neměli šanci si vyprodukovat jídlo a tak z města se jelo s lístky na venkov a domů se vezlo jídlo. K tomu všude kontroly německých kontrol co vezete a tak se stávalo, že vše sebrali.
Pro představu čím se platilo v Protektorátu Čechy a Morava:
Naše dětské radovánky na vsi byly celkem jednoduché. V létě jsme chodili na ryby a raky do potoka, který se pod školou táhnul loukou a tvořil meandry, které byly plné velkých stromů převážně olší. Potok se takto táhnul od Pilského rybníku až pod vesnici směrem k Doudovu. Občas jsme něco chytili, okouna, bělici či pstruha. Doma mi to maminka udělala na másle a to byla lahůdka, neboť jsem si to chytil já. Někdy se povedlo chytiti raka a to bylo ještě chutnější. V 5Otých letech byla provedena regulace potoka od Pilského rybníka až za Havelkovo stavení. Byl vybudován nový most ve vsi, za mostem byl profil proveden se svislými boky koryta a zároveň provedeno napájení místního rybníka. Rybníček byl upraven v části výpusti i na druhé straně byl upraven vjezd a výjezd do vody aby se mohli plavit koně. Tím skončilo chytání ryb a pro tyto radovánky se muselo daleko do lesa k Doudovu. V roce 1955 byla dokončena elektrifikace několika obcí v okolí včetně Opatovic. Pro mne končila doba petrolejová. Sláva to byla veliká, ale pro mne to bylo již pozdě. Odešel jsem již do světa. Jiná byla pro nás radovánka zimní. V létě jsme naše hry měly jednoduché, cvrnkali jsme kuličky, ty byly hliněné nebo někdo měl skleněné a to se cenilo. Pokud byly drobné mince od rodičů, tak se hrála čára. To se udělala čára na rovném terénu, omezila se do stran a házelo se mincí na její nejbližší dotek. Taky se hrálo nožem o území. To se vyznačil čtvercový prostor na rovném terénu a každý měl svůj nůž. Hodila se mince – pana–lev - a ten kdo začínal, ten si ukrojil část, kde se mu zapíchnul a jakým směrem nůž do země. Pokud se nezapíchl tak metal nožem další a o území se zase dělilo. Kdo měl největší plochu tak vyhrál. Taky jsme si hráli s míčem na školním hřišti naproti Eichlerově domu. Předháněli jsme se kdo má lepší prak, protože obstarat si dobrou gumu nebylo jednoduché. Taky jsme se chodili koupat do rybníka ve Zbýšově, někdy s tatínkem do rybníka u pily nebo v Hološinách.
Zimní období mělo jinou zábavu. Na rybníku jsme sice bruslili, ale to nebylo jako na dnešním hokejovém upraveném povrchu. Hokej se hrál jen tak, branka byly dva kameny a led hrbolatý. Horší to bylo s bruslemi. Nebyly ty společné s botou, ale na kličku přidělat na normální boty. Špatně se to v nich prohánělo po ledu. Také jsme chodili bruslit na zbýšovský rybník, to ale musel být již silný led. Lyžovali jsme a sáňkovali na farské louce. Někdy se zase šlo lyžovat pod hájovnou na tu prudkou stráň, ale to bylo nebezpečné. Život v létě byl volnější a pestřejší, zimy byly tuhé a sněhu tolik, že chlapy museli lopatou házet sníh ze silnic, aby se autobus dostal tam i zpět z Čáslavi. A kdo to byli ti kluci? Josef Schovanec, Jenda Eichler, Ruda Eichler, Pepík Šťastný, Pepík Jareš, Láďa Schovanec, Láďa Čochnář, Pepík Fiala, Miloš Jarešů a další, byli jsme téměř všichni stejného věku.
Kde jsme každý jeden v životě skončili nevím dnes přesně, ale např. Josef Jareš jako plukovník armády v Táboře, Pepík Schovanec v Gumokovu v Hradci Králové, Jenda Eichler se oženil do Kluckých Chvalovic, Pepík Šťastný odešel někam na sever Čech, Láďa Čochnář zůstal v Opatovicích stejně jako Láďa Schovanců. Nemohu potvrdit, že to co jsem napsal je zcela jisté, vše je jen z doslechu.
Asi za zmínku stojí i to jak se v tuto dobu bez elektřiny poslouchalo rádio. Tatínek měl krystalku a na tu večer vždy poslouchal Londýn. Až po čas jsme měli rádio na baterie. Musel se nabíjet akumulátor pro žhavení elektronek a druhá část byla suchá baterie o 60V pro napětí elektronek. Akumulátor jsem chodil nabíjet na pilu k panu Krejdlovi do brusírny. U krystalky muselo být ticho, jelikož bylo velice slabě slyšet. Ale londýnská znělka „bum,bum,bum-bum“ se vždy nějak nalezla. Situace na frontě byla tatínkem zaznamenána na mapu se špendlíky a červenou nití a ihned uschována za pelest pohovky v kuchyni. Jaký byl stav na bojišti asi osobně sděloval partyzánům někdy v noci.
Na válečné období se vážou některé vzpomínky jako na příklad následující.
Za zmínku stojí snad i to, že se za Protektorátu nesměly dobývat v lese pařezy. To bylo nařízení, že se musí nechávat ztrouchnivět, aby bylo podkladem pro nové stromky. Protože palivo respektive uhlí bylo nedostatkové, tak chlapi chodili na pařezy se sekyrami pouze v zimě, kdy byl sníh a ten vše přikryl. Pamatuji si, že za války byly velmi tuhé zimy a padlo hodně sněhu.
Jednou v létě za války mne vzal tatínek kousek od našeho domu tedy školy a kostela, který byl v sousedství, abychom se společně podívali, co to venku podivně hučí. Byla to letadla, tedy bombardéry, které z Anglie vysílali poškodit různá zařízení ve státě, který se nazýval Protektorát Čechy a Morava. To co mi utkvělo v hlavě je, že za letadly zůstával stříbrný pruh na nebesích a já jsem to nemohl pochopit. Zanedlouho však bylo jasno a to tak, že jsme jako kluci sbírali po polích a v lese jemně řezané stříbrné proužky a to byla ta stříbrná cesta na nebi. Letadla to shazovala proto, aby radary nemohly přesně zachytit jejich pohyb.
V době války létali z Anglie samostatní letci, kterým se říkalo „kotláři či hloubkaři“. Měli za úkol střílet do lokomotiv a vagonů, hlavně cisterny s palivy, nebo do jedoucí kolony vojáků. Létali velice nízko, aby je nezachytily radary. Jednou pokropily stojící dlouhý nákladní vlak ve Vlkanči, který vezl cisterny paliva. Všechno to hořelo a tato zpráva roznesla se po kraji a tak i my jsme s tatínkem spěchali ke Chlumu, odtud bylo nádraží jak na dlani a tak jsme viděli co to je za dílo. Podívaná na celý vlak byla veliká, hořelo a kouřilo to několik dnů.
Když končila válka tak se tatínek 5. května dopoledne spolu s dalšími muži a partyzány vydali do Vlkanče odzbrojit vlak plný vojáků SS. Dnes to hodnotím jako šílený nápad. Tatínek tajně spolupracoval s partyzány, což jsem já samozřejmě nesměl vědět. Jako dítě to bylo nebezpečné, abych něco někde neřekl. Táta si vzal pistoli a samopal a vydali se všichni směr Vlkaneč. Tam se strhla střelba, SS byli v přesile. Při této šarvátce byl zastřelen pan Josef Cholt z Opatovic. Dodnes je na tomto místě ve Vlkanči pomníček a břízy.
Naše chlapy odvedli Němci na železniční stanici a postavili je ke zdi s tím, že se bude střílet. Tatínek znalý dobře mluvit německy se jal s majorem SS vyjednávat. Velitel partyzánů, jinak ukrajinský učitel, dával rady jak to vyjednávání vést. Nakonec to dopadlo dobře, vyvedli je mimo Vlkaneč a cestou je surově bili opasky s kovovými sponami. Pamatuji si, že tatínek pak doma ukazoval modrá záda a jeho zlost byla veliká. Vztek a zlobu, že mu natloukli, pak odnesl jeden německý voják a to se stalo, když z Čáslavi, směrem na Ledeč nad Sázavou táhla trvale celé tři dny a noci Schörnerova armáda. Ta se snažila dostat se na západ k Američanům v naději, že se dostanou do jejich zajetí, než aby se dostali do ruského zajetí. S nimi táhli i vojáci Ruské osvobozenecké armády, která byla tvořena Rusy a Ukrajinci, kteří po boku Němců bojovali proti Rudé armádě. Nazývali se „vlasovci“ podle jejich velitele generála Vlasova. Partyzáni o nich věděli a tak si ve Zbýšově na ně počíhali a zajali je. Každý byl přivázán v lese naproti Čapkově truhlárně ke stromu a záhy byli popraveni. S nimi jednali ruští partyzáni bez slitování, jelikož to pro ně byli zrádci.
Když končila válka, přijeli do Opatovic ruští vojáci. Přijeli na vozech taženými koňmi. Usadili se na návsi u křížku, kde tehdy byly čtyři lípy. V blízkosti byla hromada dlouhých klád. Na hlavách měli ahojky, lehké blůzy s opaskem a kalhoty zastrčené do holínek. Posadili se na klády a z pytlů, které měli na vozech, si občas každý vzal do hrsti něco z jejich obsahu. Seděli, mleli pusou a občas koutkem cosi vyplivli. Koukali jsme na ně, cože to dělají. Po chvíli jsme zjistili, že to bylo slunečnicové semeno co jim tak chutná. Potom přijel džíp s majorem. Auto řídil německý zajatec. Major poručil jídlo pro sebe i pro vojáka, tak maminka jako všeobecně uznávaná kuchařka spolu s dalšími ženami začaly v hospodě vařit. Jídlo se podávalo v lokále. Kolem bylo plno lidí a čumilů co to je za vojáky. Tatínek byl také spolu s několika chlapy z vesnice přítomen v lokálu. Maminka se toho německého vojáka ptala, zda si také dá jídlo a řekla to německy. V ten moment major tasil pistoli a bylo co dělat mu vysvětlit, že maminka není Němka a až tatínek vše majorovi vysvětlil. Nic moc to nepomohlo, každé jídlo, které major dostal na talíř, musela maminka nejprve před ním řádně ochutnat. Teprve potom jedl on. No a německému vojákovi dovolil, aby dostal jídlo také.
Ještě nakonec povím, jak jsme museli v letním období hlídat opatovická pole, aby „třídní nepřítel“ nezapálil obilí, musím dodat, že kontroly zda služba je skutečně vykonávána, byly dosti časté. Většinou jsem sloužil s tatínkem, a proto jsem si mohl malinko zdřímnout.
Vzpomínám na měnovou reformu v roce 1953 resp. dny po ní. My jsme v ten den byli s VPŠ Kutná Hora na školním výletě spojeném s exkurzí v oblasti Karlových Varů. Večer, když jsme se bavili na taneční sešlosti, se tato informace roznesla velice rychle, my jsme utratili poslední peníze a ráno jsme jeli za zbytek peněz prvním vlakem domů. Zase jsem šel z Vlkanče pěšky domů. Doma jsem viděl celý zbytek dne zoufalé pohledy lidí, kteří prosili tatínka, aby jim připsal peníze ještě na knížku a podobně. To už ale nešlo, protože pozdě v noci den před tím tatínkovi vzali příslušníci SNB všechny klíče od pokladny i od Kampeličky. Nejvíce nám bylo líto „strejdy“ Mrkvičky, který si našetřil a přinesl plnou proutěnou tašku papírových bankovek. Zůstal mi v paměti obraz, ač to byl již velmi starý pán, plakal jako dítě a proklínal komunisty a presidenta Zápotockého, který den před tím mluvil, že měnová reforma je tak zvaná „šeptanda“ západu. Každý dostal stejnou hotovost (800?), další peníze se měnily do určitého objemu 1:5 a zbytek 1:50 – takže všichni občané začínali jakoby od nuly.
Potravinové lístky, lístky na textil a obuv, lístky na kuřivo (tabačenky) skončily spolu s provedenou měnovou reformou v červnu v roce 1953.
Za zmínku stojí připomenout, jak to vlastně bylo v hospodě u Bajerů s kvalitou točeného piva, když nebyla elektřina a točené pivo mělo být vychlazené. Bylo to v podstatě jednoduché. V zimně chlapi na rybníce, zpravidla na rybníku u pily, nařezali ručními pilami z ledu kvádry, na vozech je přivezli k hospodě a tam led uložili do „ledárny“. To byla malá místnost, takový zděný domeček, který stál hned vedle výčepu. Led se po kusech dával do nádoby nad výčepem, ve které byla uložena část pivního potrubí. A na pípě už bylo pivo jako křen.
Drobná vzpomínka na minulost mého mládí je prolnutá nedávnou dobou po roce 1989.
V Opatovicích bydleli Jelínkovi, bydleli v obecním domě (pastoušce), byli zcela chudí a měli tři děti. Dva chlapce a dívku. Nejmladší byl Vašíček, bylo to dítě neposedné a velmi zlobivé, jak říkával tatínek a ve vsi, jak se říkalo, nenechal nic na místě. Jednou přišel pan Švanda za tatínkem, byl to asi rok 1943 či 1944 a stěžoval si, že Vašíček mu vybral z udírny pár „šrůtků“ uzeného, což pana Švandu velmi nazlobilo. Tatínek si vzal Vašíka do kabinetu a tam mu asi víceméně domlouval ručně a o výprasku Vašík hned referoval doma. Pan Jelínek značně rozezlen přišel za tatínkem a velmi rozrušený na něj hlasitě křičel, „že do svého dítěte nenechá řezat jako do festuňku“. Po delším čase jednou přiběhl pan Jelínek za tatínkem, že Vašík na něj bere sekeru a že ho chce zabít. Tatínek mu poradil, ať mu hezky domluví a připomenul mu dřívější jeho hovor, když se řešilo uzené. Čas plynul, oba chlapci i sestra po válce odešli někam do pohraničí, staří Jelínkovi zemřeli a nad příhodou i lidmi se zavřela voda. Až jednou. Píše se rok asi rok 1994 nebo 1995, je po revoluci, tatínek v roce 1988 zemřel, maminka žije v Opatovicích ve škole sama. A maminka mi vypráví následující příběh:
Kdosi klepe na dveře v kuchyni, otevřou se dveře a mezi nimi stojí šedovlasý pan, menší postavy a má zjizvený obličej. Ptá se, „kde je pan řídící“, maminka vysvětluje, že již zemřel a opáčí otázkou, a „kdo jste vy?“. Pán se představuje – jsem Vašíček Jelínků ten z pastoušky. Maminka žasne, kde se tam vzal. Vašíček vypravuje svoji životní anabázi a před školou se debata rozvíjí do dalekého vzpomínání na školní léta a další. Vašíček vypráví, jak utekl za hranice a jak se dal do služeb Francouzské cizinecké legie (FCL), naučil se francouzsky, co vše zažil, kolikrát byl raněný a jaká to byla vojna, bitvy a války. Vypráví o bitvě u Dien Bien Fu ve Vietnamu a o bojích v Africe a další životní příběhy. Všemu přihlíží mladší dáma, která pro vysloužilce vykonává služby jakési pečovatelky. Teď momentálně řídila automobil a celou debatu jen tiše sledovala, protože česky neuměla. Vašíček skončil u FCL v hodnosti majora s asi velmi dobrou výsluhou a pěkným ubytováním na jihu Francie a s pečovatelkou jeho osoby. Každému vysloužilcovi je do konce života k disposici dům a pečovatelka (asi to platí jen pro vyšší šarže?!). Vzpomínání bylo u konce, Vašíček se rozloučil s maminkou a nám zůstala vzpomínka, že rošťák z vesnice to dotáhl tak daleko!!
Opatovická školní třída – léto 1940 ( a já s koloběžkou )
Poznámka k fotografii:
V poslední řadě druhý zleva je onen Vašíček Jelínků a v druhé řadě zcela vpravo je Vlastík Švandů. To byl vynikající trumpetista. Vždy když šel ze Zbýšova, kde se pravidelně hrávalo v sobotu k tanci, tak kolem 3tí hodiny ranní sedl pod školou na patník a tatínkovi zatroubil „Pohádku mládí“, kterou měl tatínek rád. Když dokončil písničku, tatínek z okna mu zavolal poděkování a Vlastík šel domů spát.
Na konci ZDŠ ve Zbýšově – 1951
Opatovická školní třída
Opatovická školní třída
Snad na závěr mých drobných vzpomínek je pro mne jedno veliké zjištění, že jsem začal u petrolejové lampy, krystalky a dětských dřevěných hraček a končím u počítače, tabletu a „dotykáče“ a další dnešní techniky, která mi umožní si povídat z očí do očí s mým vnukem Petrem, který je třeba právě v San Francisku v USA. Neuvěřitelný pokrok se za tu dobu udál a je jen otázka: zastaví se? A když ne, tak jak a kde to vše skončí?
Sepsáno a doplněno dne 30. září 2018
Cholera na zbýšovsku
CHOLERA NA ZBÝŠOVSKU ROKU 1866
Zbýšov byl pro svou příznivou polohu, zdravou a rozlehlými lesy jakoby isolovanou krajinu cholery ušetřen, v okolí jeho však rovněž zuřila. Z přilehlých osad nejvíce řádila v Damírově, kde zemřelo od července do začátku října cholerou 35 lidí.
V sousední obci Krchlebské Lhotě byly 3 případy cholery. Tam zemřel také z pruského oddělení, jež tu bylo utábořeno, vojín Fürth z Kolína n. Rýnem.
Cestou z Chlumu do Vrbice zemřel neznámý stařec cholerou, byl pohřben v Chlumu. Lid ho znal pouze pod jménem „starý truhlář“.
Klucké Chválovice měly 4 případy úmrtí cholerou. V Dobrovítově, kde se objevila cholera až v říjnu 1866, bylo 5 případů. Ostatní obce byly ušetřeny. Tak Šebestěnice a Čejkovice cholery vůbec nepoznaly. S cholerou se objevila v mnohých místech našeho okresu, v menším však počtu, nemoc tehdy všeobecně zvaná „červenka“ - patrně úplavice.
Také Opatovice byly navštíveny roku 1866 oddíly pruskými, když se hned v několika málo dnech po bitvě přivalil proud Prusů rozvodem přes Opatovice dále k Hraběšínu. Byla to pěchota, jízda i dělostřelectvo. Trvalo celé dvě hodiny, než se tudy proud ten převalil. Na návsi tábořili bílí kyrysníci. Toto cizí vojsko se tu chovalo slušně, bylo skromné v svých požadavcích, chudina se při něm dobře poměla. Odjelo odtud hned druhý den, ale vracelo se zase po 14 dnech. Zlých památek tažení Prusů nikde nezanechalo. Cholerou zemřel v Opatovicích pruský vojín a dvě ženy, jež byly pohřbeny ve Zbýšově. Hůře bylo v Damírově a v Březí, kde si cholera vyžádala mnoha obětí.
V Damírově u Voňšovských v čísle 14 i u Voňšovských v čísle 15 zemřeli oba rodiče, zbyly jen dítky siroty.
Pruský vojín, který zemřel v Opatovicích, byl pochován na tamním hřbitově. Po válce byl zaslán z jeho domova železný kříž s nápisem, který byl na hřbitově nad jeho rovem umístěn. Na cestách k Damírovu vedoucích byly nastrkány všude „háječky“ varující každého cizího před nákazou.
V Březí bylo ubytováno také pruské vojsko a vznikla v něm cholera, jíž nebyli ušetřeni ani občané. Kromě domu Kučerova nebylo jediného, aby v něm byl někdo nezemřel. Mnozí byli zdánlivě úplně zdrávi, druhého dne zmírali. Cholera tu sklátila celkem 37 osob v předčasný hrob. Samaritánské skutky lásky k bližnímu konal statečně občan Josef Vlach, který po celou dobu vzdoroval nákaze a zásoboval celou ves pitnou vodou, jíž se tak velice nedostávalo zvlášť nešťastníkům, v horečkách umírajícím.
DROBNÉ PŘÍHODY Z ROKU 1866 A ZVLÁŠTĚ O CHOLEŘE
Při všem zmatku a strachu před nepřítelem se přihodily i veselé episodky, z nichž některé uvádíme pro zábavu a vážnější pro zajímavost.
Jedna žena v Opatovicích byla tak ulekána, že nosila bezradně plný klín sušených švestek, nevědouc honem, kam je skrýti. V tom však vešli Prusové do stavení. Domnívali se asi, že je chce vyčastovati. Švestky s úsměvem rozebrali do svých čepic, zdvořile poděkovali a podarovali hospodyni praženou kávou. Usmála se zase ona spokojeně nezamýšlené záměně daru.
Baruška Sojková, tehdy 12 letá, byla odeslána z domova do lesa s dvěma voly, aby jim je vojáci nezabrali. V lese ji potkali dva pruští vojínové, hned voly ohledávali a popleskávali tváříce se, jako by je chtěli vzíti s sebou. Když poznali, že děvče vystrašili, se smíchem odešli. Tato Baruška je nyní 72 letá stařenka, odchovala dobře i vnuky a všechny příhody o pruském tažení v Opatovicích a v okolí výborně pamatuje a bystře vypráví.
Děti v Opatovicích vyslídily na voze v pytli fazole. Propíchly pytel, otvorem je vybíraly a na návsi si znamenitě pohrály. Vojáci se dětskému nápadu upřímně zasmáli a se zálibou se na tyto hry dívali. Jedna žena si pomáhala tím způsobem k laciné kávě. Zachutnala jí, když ji musila vždy ráno jako ostatní hospodyně Prušákům vařiti a napřed z ní sama pojísti na doklad, že káva není otrávena. Že to byla chudá vdova a měla na vojně dva syny, ani jí nedomlouvali.
ZBÝŠOVSKÁ PILA
Zbýšovská pila - čp. 21, (původně Opatovická pila čp. 15)
Zpracoval p.Milan Novotný
Ve spisech Tereziánského katastru (panství Krchleby, inv.č. 847) bylo v roce 1713 m.j. uvedeno: Zbejschower: 1 Brettmühl.
Rok skutečného vybudování se nepodařilo určit, lze však najít v I. vojenském mapování v letech 1764-1768 je zapsána jako „brett m.“
V soupisu Josefinského katastru r. 1785 je pila uvedena v katastru obce Opatovice, kam také patřila pod číslem popisným 15:
„Panská pila na prkna k statku krchlebskému, dvoru zbýšovskému, domovní zahrádka 25 sáhů délky a 22 sáhů šířky.“
Kontrakt pro Josefa Linharta na zakoupenou vrchnostenskou pilu čp. 15 v Opatovicích.
Dne 16. února 1846 byla vrchnostenskou resolucí povolena dražba na dominikální pilu ležící mezi Opatovicemi a Zbýšovem k Opatovicům patřící. Při licitaci koupil tuto pilu 17. března 1846 Josef Linhart z Bračic za nejvyšší podanou cenu kupní 2 515 zl. víd. čísla.
Břemena a povinnosti:
Jménem činže platil nový majitel 12 zl. konv. měny ročně v stříbrných dvacetníkách a desetníkách. Při každé budoucí změně držitele "laudemium" 5 % trhové ceny. Robota dle pravidelné výměry 26 dní ročně. Každý držitel této pily byl povinen vysoké vrchnosti 150 klád docela bezplatně pořezat v prvé řadě před ostatními. (Nedoslovný výpis z gruntovní knihy panství sedleckého str. 337 ze dne 17. března 1846).
17.3.1846 koupil Josef Linhart (v dražbě) 2 515 zl.v.č.
27.5.1852 koupila Františka Donátová 2 720 zl.c.m.
1.8.1854 koupili Jan a Marie Šembera 2 420 zl.c.m.
V roce 1854 převod práva vlastnického na velkostatek Sedlec
Po roce 1854 bylo toto popisné číslo převedeno na přání majitele Karla Schwarzenberga do katastru obce Zbýšov a dáno nové číslo popisné 21. Původní stará pila byla na vodní pohon. Stála při náhonu pod Pilským rybníkem, majícím plochu 2,47 ha. Později byla zřízena i na pohon parní.
Dokud bylo dosti vody, užívalo se k pohánění strojů vodního kola. Vybavení staré pily do r. 1917: 1 pila rámová, 1 kotoučová, 1 šindelka.
Obsluha vodní pily na prkna se nazývala „pilař“. Mezi posledními, kteří na pile pracovali jako „pilaři“ byl Antonín Krupka v letech do 1861. Antonín Krupka, syn mlynáře na Budíkově čp. 22, okr. Humpolec. Vystřídal ho Josef Rokos do roku 1871. Termín vzájemného střídání působení na pile se nedalo přesně zjistit.
17. září 1872 pila (poprvé) vyhořela. Požár zavinili pravděpodobně sekyrníci, kteří pilu opravovali, neopatrným odhozením sirky při kouření.
Mezi tím si Antonín Krupka od roku 1864 pronajal Doudovský mlýn, tam se ještě ukazuje na jeden rok jako nájemce mlýna Václav Plaček. Josef Rokos v roce 1871 koupil polovinu Doudovského mlýna a začal na něm mlít obilí. Druhou polovinu mlýna dokoupil v roce 1879 a stal se tak plnohodnotným majitelem mlýna. Celkem tam byl dlouhá léta mlynářem. Dohromady s vlastní ženou měl (podle dostupnosti z matriky) celkem 9 dětí.
Nová pila na parní pohon
V roce 1919 byla postavena na kopečku nad rybníkem pila nová, která byla vybavena 2 pilami rámovými, 1 kotoučovou a parním strojem o 40 HP (koňských silách).
Dne 27. ledna 1919 Okresní hejtmanství v Čáslavi dopisem Lesní správě panství sedleckého v Hraběšíně uděluje souhlas pro stavbu nové parní pily a stanovuje podmínky pro výbavu nové parní pily.
Dne 11. ledna 1920 Okresní správa politická v Čáslavi dopisem Lesní správě v Hraběšíně uděluje povolení k používání parní pily.
Dne 20. března 1931 sděluje starosta obce Zbýšov pan Polenský na dotaz Berního úřadu v Čáslavi, že stavba byla zahájena dne 2. dubna 1919 a ukončena dne 14. září 1919.
Stavba byla prováděna podle dokumentace zpracované firmou Maroušek, Kodl a spol. Kutná Hora. Stavba byla řízena stavitelem (polírem) Josefem Bajerem z Opatovic.
Staré zařízení při náhonu bylo odstraněno, původní komín stržen, zbylo pouze obytné stavení. Od r. 1912 bylo skladiště pily několikráte na úkor sousedních pozemků rozšířeno.
V letech 1921/22 po mniškové kalamitě, kterou byly částečně postiženy okolní lesy, zpracováno bylo na pile ohromné množství kulatiny, rovněž tak po zkázonosné vichřici 4. července 1923 a dalším velkém polomu v r. 1930. Lesmistrové hraběšínští bývali zároveň správci pily zbýšovské. Teprve za okupace ustanoven byl úředník, jemuž byla svěřena do správy výhradně pila. Z posledních schwarzenberských lesmistrů uvádíme Václava Runčíka, působícího na sklonku 19. a začátku 20. století.
Jmenovaný byl uznávaným odborníkem a jako člen okresního zastupitelstva čáslavského ve věci zřizování a úprav komunikací zbýšovského okolí velmi prospěl. Jeho nástupcem byl Karel Jiskra (do r. 1920), za něhož byla postavena nová pila. Následovali Karel Babka (do r. 1937) a Dr. Gaston Guth, okupanty odstraněný.
1. lednem 1949 přešly všecky schwarzenbergské statky, tedy i pila, do rukou státu a pila byla obhospodařována ředitelstvím Státních lesů a statků v Ledči n. S. Od 1. 4. 1950 patřila pila národnímu podniku Východočeské pily se sídlem v České Třebové, který toho roku učinil v podniku různé konstrukční úpravy. Parní pila zbýšovská byla jediným průmyslovým podnikem v okolí. Zaměstnávala asi 20 lidí z místa a okolních obcí.
Již v létě 1956 se vědělo, že pila bude z důvodů redukce těžby dřeva a zastaralosti vybavení ke konci roku úředně zrušena. Ne dosti na tom, podruhé a definitivně pila vyhořela 6. srpna 1956, rovněž neopatrností zaměstnanců. Samozřejmě nebyla již obnovena. Zbytky dřevěných skladů byly po požáru strženy a zbylé zděné budovy včetně komína s pozemkem poskytnuty nejprve STS Tupadly (1957) a po sloučení okolních JZD v jeden celek v r. 1961 místnímu JZD Zbýšov. Záhy byla zlikvidována strojovna, stržen komín a vybudován polní mlat pro dosoušení a skladování zrna, později haly na zemědělské stroje, sklady na obilí a len. Počátkem 80. let byl u vjezdu na pozemek (od kříže) postaven patrový domek s klasickou taškovou střechou jako objekt kanceláří místního JZD. Zůstala zachována jediná původní stavba, bývalý obytný dům, později kanceláře pily, na pozemku nejníže k údolí Pilského rybníka, pozůstatek staré pily před prvním požárem v r. 1872.
Pozemky a budovu bývalé pily, nyní polního mlatu, vlastní (2015) Karel Schwarzenberg ze Sýkořic.
Uvedený článek o zbýšovské pile, od pana Aloise Ryšána, řídícího učitele ve Zbýšově, byl doplněn o nová zjištění z historických materiálů SOA Kutná Hora a SOA Praha
Poděkování za pomoc patří:
panu ing. Ivanu Vergnerovi ze Zbýšova za informace o článku pana řídícího učitele Aloise Ryšána,
paní PhDr. Lence Matušíkové z Národního archivu Praha,
panu Mgr. Michaelu Severovi z SOA Zámrsk
paní Haně Pospíšilové ze SOA Kutná Hora,
paní PhDr. Drahomíře Novákové z Městského Muzea Čáslav a
panu Rostislavu Dolníčkovi, genealogovi za korekturu a odborné rady
ZÁZNAM Z VODNÍ KNIHY
Zbýšovské rybníky s mlýnem a pilou
Protokol sepsaný dne 18.května 1886 v katastrální obci Zbýšově u přítomnosti podepsaných.
Předmět jest výnosem ck. okresního hejtmanství v Čáslavi ze dne 30.dubna 1886 číslo 5012 ustanovené normírování rybníku a mlýna panského ve Zbýšově. Měření k tomu se vztahující a komisionální zasazení pevného bodu, pak zasazení cejchu na dovolené nadržení vody odbývalo se již dne 14.května tohoto roku, kdežto sepsání protokolu odložilo se na dnešní den pro pokročilost času a poněvadž dnes příležitostně normírován býti má rybník Pilský č. parc.28 ve Zbýšově.
Rybník Zbýšovský č. parc.102
Rybník tento ve výměře 27 jiter a 148 čtverečních sáhů dostává vodu z okolních pramenitých přítoků a jest majetkem velkostatku Sedleckého náležejícího knížeti ze Švarcenberků. Ve hrázi toho rybníka nachází se otevřený 5,4 m široký lámaným kamenem vydlážděný splav, jehož přepadiště jest 15 m dlouhé. Stěny toho splavu jsou z kvádrů zděné 10,7 m dlouhé, dřevěného nebo kamenného prahu zde nestává a zastává jeho místo svrchu naznačená dlažba z lámaného kamene. Voda tímto splavem odtéká pod most v okresní silnici č. parc.152 struhou směrem k Opatovicům. Kromě tohoto odtoku jest pod okresní silnicí, která na druhé straně hráz tvoří, vloženo potrubí jimž se voda vypouští, když se loví anebo když se vůbec má rybník vyprázdnit. Tímto otvorem odtékající voda přichází po panských loukách do rybníka Pilského. Hlavně však odtéká voda pod hrází okresní silnice, která je na straně k rybníku terasem kamenným opatřena, k panskému mlýnu č. domu 4 ve Zbýšově dřevěnou čtyřhrannou troubou nebo-li krytým žlabem, který měřen u výtoku do vantrok jest ve světlosti 0,26 m vysoký a 0,3 m široký. V rybníce zapadá do tohoto žlabu stavítko, které jakož i rozměry žlabu u odtoku měřeny býti nemohly, jsouce pro vodu nepřístupny.
Mlýn č.p.4 má dvě složení s dvěma vodními koly na svrchný dopad zařízené. Kolo horní jest v průměru 5,1 m veliké a 0,72 m široké a příslušný mlýnský kámen měří 0,87 m v průměru. Kolo dolní jest v průměru 5 m veliké a 0,72 m široké a příslušný mlýnský kámen měří 0,83 m v průměru. Vantroky jsou dřevěné 1,26 m široké, 2,05 m dlouhé a 35 cm hluboké. Na konci vantrok jsou 3 stavítka. Stavítko první (pravé, nejblíže ke mlýnu) jest ve světlosti mezi sloupky 0,34 m široké a 0,4 m vysoké. Od tohoto stavítka vede žlab 0,285 m široký na horní vodní kolo. Stavítko prostřední jest jalové 0,32 m široké a 0,4 m vysoké a otevře-li se, padá vypouštěná voda přímo pod kola, poněvadž zde žlabu není. Stavítko třetí levé jest 0,33 m široké a 0,4 m hluboké a vede od něho žlab 39,5 cm široký na dolní vodní kolo. Voda od tohoto mlýna odtéká pak do rybníka Pilského.
Ku zjištění výšek jednotlivých zařízení v tomto rybníku zasazen byl pevný bod normal následujícím způsobem:
Na pastvině č. parc.118 v zátočku okresní silnice a proti křižovatce cesty k pile a polní cesty č. parc.153 byla vykopána jáma 1,3 m dlouhá a široká, a poněvadž se přišlo na skálu, pouze 1,7 m hluboká. Na dno jámy usadil se velký ploský kámen na vápennou maltu a na tuto plotnu postavil se uprostřed dubový kůl 1,29 m dlouhý a 25 na 25 cm silný, opatřený dvěma dřevy křížem z dubového dřeva po 1 m dlouhými a 15 na 15 cm silnými. Na hlavu toho kůlu nasazená byla železná deska s ohnutým 4 cm širokým okrajem a s nápisem:
což znamená letopočet a Fürst Schwarzenberg. K desce jsou připojeny čtyři 32 mm široké a 30 cm dlouhé laloky, které se na konci každý jedním hřebíkem ke sloupku přibil. Doprostřed desky a kůlu zaražen byl 20 cm dlouhý, plochou 22 mm velkou hlavou opatřený hřebík s protiháky a horní hrana tohoto hřebíku tvoří pevný bod, na který se všecky výšky vztahují. Kůl i s křížem byl v šířce celé jámy cihlami pálenými až 10 cm nad hlavu kůlu na vápennou maltu obzděn a po skončeném nivelování kamennou plotnou přikryt a pak vykopanou zemí zaházen.
K ustanovení výšky dovoleného nadržování vody v rybníce vzal se dosavadní oprávněný stav, dle něhož výška prahu u splavu tuto výšku sama ustanovuje. Aby tato výška byla viditelná, zapustila se do pravé kvádrové postranice u splavu 50 cm dlouhá železná šína tak, aby horní vodorovná hrana její dovolenou výšku vody v rybníce cejchovala. Kromě toho zapustila se taková též skoba do čelní stěny mlýna za tím účelem, aby se pro případ nějakých výměn vodních zařízení při mlýně až od normálu nivelovat nemuselo. Když takto vše bylo upraveno, dalo na to následující nivelování následující kóty, vytažené na rovinu 10 m pod hlavou normálu se nalézající.
1.) Hlava normálu – 10 m
2.) Cejch (hrana skoby ustanovující dovolené nápusti vody) – 9,625 m
3.) Středy pěti odečtení na prahu přepadu – 9,625 m
4.) Hladina vodní v rybníce – 9,6 m
5.) Levá horní strana splavu – 10,679 m
6.) Pravá horní strana splavu – 10,706 m
7.) Konec dláždění v přepadu splavu – 6,322 m<
8.) Práh hlavního vchodu do fary uprostřed – 12,801 m
9.) Práh hlavního vchodu do školy (poněkud vyšlapaný) – 14,078 m
10.) Střed silnice naproti mlýnu – 10,6 m
11.) Vrchní hrana skoby u mlýna – 8,383 m
12.) Dno roury z rybníka do vantrok vedoucí při ústí do vantrok – 7,255 m
13.) Začátek vantrok – 7,168 m
14.) Střed prahu pod prvním (pravým) stavítkem – 7,175 m
15.) Střed prahu pod druhým jalovým stavítkem – 7,157 m
16.) Střed prahu pod třetím (levým) stavítkem – 7,144 m
17.) Konec žlabu na kolo horní (dno) – 7,008 m
18.) Konec žlabu na kolo dolní (dno) – 6,921 m
19.) Dno spodní vody – 1,687 m
20.) Hladina spodní vody při běhu jednoho složení – 1,780 m
Aby se mohl pevný bod v budoucích časech snadno nalézti byly odměřeny vzdálenosti a) od kříže dřevěného, který stojí na levé straně cesty vedoucí k pile k normálu 40 m, b) od levé stěny splavu v hrázi k normálu 67 m.
Rybník Pilský č. parc.28
Do tohoto rybníka teče voda z rybníku Zbejšovského č. parc.102. U rybníka toho nachází se pila parní č.p.21 s plechy v jednom rámci a s jednou cirkulárkou. Mimo toho jest tu však zařízení na hnání části strojů vodou, k tomu cíli vede z rybníka vede strouha k stavidlu 55 cm širokému a 45 cm vysokému, od něhož je pak žlab na korečkové kolo se svrchním dopadem vody. Rybník má výměry 4 jiter a 400 čtverečních sáhů a v hrázi jeho se nachází 2,8 m široký splav s dřevěným prahem, kterým jest zároveň výška dovoleného napnutí rybníka ustanovená. Na prahu tom nalézá se balení do výšky hráze sahající.
Vodní kolo jest 4,65 m v průměru veliké a 1,35 m široké. Ku zjištění všech výšek zasazen byl normál na hrázi rybníka č. parc.28 a sice mezi rybníkem a strouhou na pilu dle způsobu úplně souhlasícího s oným jakého se při rybníku Zbýšovským č. parc.102 užilo. Tento normál byl fixírován dle následující skicy:
Nivelováním našly se pak tyto kóty stažené na rovinu 10 m pod normálem se nalézající:
1.) Normál (pevný bod) – 10 m
2.) Prah jalového splavu na levém konci – 9,305 m
3.) Tentýž práh na pravém konci – 9,275 m
4.) Práh stavítka před vodním kolem na vantrokách – 8,563 m
5.) Osa vodního kola – 6,113 m
6.) Práh stavítka ve žlabu před vantroky – 8,984 m
7.) Dno spodní vody pod kolem – 3,798 m
Se strany obce jakož i zástupce velkostatku Sedleckého nebylo proti namírování nijakých námitek činěno a proto byl protokol skončen a podepsán.
DOUDOVSKÝ MLÝN
Doudovský mlýn, Opatovice čp. 18
Zpracoval p.Milan Novotný
Po staletí teče potok Klejnarka přes Opatovice a zhruba 2km dál v lese je odedávna mlýn, alespoň tam býval. Již v minulosti, zejména po suchu v roce 1947 a v dalších letech, se státní orgány začaly zabývat jak zlepšit hladinu spodních vod a jak vodu, která naprší zadržovat v krajině. Tato potřeba je v dnešní době znásobena skutečností, že se pomalu, ale jistě zvyšuje průměrná teplota a horka daleko rychleji vysušují povrch půdy. V našem okolí se kdysi hovořilo a v dokumentech uvažovalo o malé přehradě na potoce Klejnarka v prostoru nad Jánským mlýnem u Chedrbí. V minulých letech se tato úvaha dostala do bližší možnosti reality a dnes je opět spolu s 61 lokalitami toto řešení na stole s přehradou v prostoru západním směrem od obce Březí. Pro představu v jakém rozsahu se uvažuje, je patrné z obrázku a technického popisu zveřejněného v návrzích ministerstva pro životní prostředí ČR. Je patrné, že bude zatopen soutok tří potoků u Doudovského mlýna a jeho prostor včetně budov zůstane navždy na dně přehrady, která má zadržovat vodu jako vodu pitnou pro oblast čáslavska. O realizaci v tento čas ještě není rozhodnuto, ale dá se tušit, že čáslavsko, jako strategická oblast se toho dočká poměrně brzy v příštích letech. V této době se obce vyjadřují k předloženému řešení celého seznamu přehrad.
V současné době se vyjadřují jednotlivé obce k návrhu z pohledu jejich možných názorů na nevhodnost či škodlivost pro obec či občany. Dříve než se tak stane, chceme přiblížit budoucím zájemcům historii mlýna, najít dobu vzniku tohoto mlýna, který byl v majetku různých majitelů a najít jeho dostupnou historii. Než pokročíme dále, připomeňme si několik historických sdělení, která nám pomohou alespoň zčásti poodhalit historii a data této lokality.
TECHNICKÉ PARAMETRY (starší verze)
Doplněk k Doudovskému mlýnu o informace z poslední doby (09/2019)
Program umístění jednotlivých staveb k záchytu vody v krajině byl celostátně přepracován. V novém uspořádání zůstala lokalita Březí, ale pod jiným pořadovým číslem – nyní je to č. 9. Jako změna dosti zásadní je posílení stavu zadržované vody o přítok z Medenického potoka do potoka Paběnického a odtud do přehrady v Doudově.
TECHNICKÉ PARAMETRY
PŘÍVOD VODY POTRUBÍM
Pravděpodobná historie mlýna
1. První zatím nám známá informace je z roku 1601 a sice:
„Hendrych Gerštorf z Gerštorfu a další (viz pečeti) zprostředkovávají smlouvu, podle které Adam Studenecký z Pašiněvsi prodává své právo ke dvěma stávkům, jimiž se vede voda na Douduv mlýn, spolu s okolními pozemky Janovi Lukaveckému z Lukavce za 75 kop českých grošů“ - 1601, leden 29. (patrně šlo jen o přístup či pozemky kolem mlýna).
Fredrychem Gerštorfem z Gerštorfu a na Podhořanech,
Jiříkem Gerštorfem z Gerštorfu na Cholticích a Svojšicích, hejtmanem kraje Chrudimského,
Václavem Chotouchovským z Nebovid a Nezletic,
Tristvanem Lukaveckým z Lukavce a v městě Ledči,
Matějem Salavou z /Lípy/ a na Zhořci, hejtmanem kraje Čáslavského a
Albrechtem Vraždou z Kunvaldu a v městě Ledči jakožto přáteli od stran dožádanými.
A to smlouva a trh že jest, urozený Pan Adam Studenecký z Pašiněvsi a na Krchlebech prodal a touto smlouvou pravým trhem prodává všechno své právo a spravedlnost kterouž sobě míti pravil ke dvěma stavkům jimiž se voda na mlýn Doudův vede, jmenovitě jeden stávek jenž slově „Podhradiště" i s kusem pole při témž stávku i s potokem na týž stávek běžícím i s porostlinami okolo kusu téhož potoku až po cestu jenž od mlýna Doudova jde, tak jakž to v přítomnosti naší i obojí strany vymezeno a vyhraněno jest, však přitom s touto znamenitou výminkou když by koliv on Pan Adam Studenecký s dědici a budoucími svými v těch místech a lesích svých honiti dáti chtěl, aby volně po též cestě odprodané kudy se odstarodávna tahávalo tenata táhnouti, líčiti a honiti bez překážky jednoho každého mohl,
druhý stávek jenž slově „V obcech Hraběšínských" jímž se též voda na týž mlýn vede i s kusem též obce, tak jakž to též vymezeno a vyhrazeno jest při přítomnosti nás i obojí strany přitom, však s tou znamenitou výminkou, poněvad sedláci a poddaní téhož Pana Adama Studeneckého ze vsi Hraběšína po těch obcech dobytek svůj jsou honili jak k pastvám taky k nápoji téhož dobytka a volný průhon jim ostával, aby ještě bez překážek jednoho každého týž dobytek z týž vsi Hraběšína i ze dvora panského volný průhon jakž na pastvy tak taky i k nápoji tudy jim ostával a oni volně aby tudy honiti i dobytek svůj jakýžkoliv napájeti dáti mohli.
Však týž Doudové, budoucí i dědicové jich a držitel téhož mlýna týž odprodané kusy obce, tak jakž odmezena jest, k svému jakémukoliv užitku přivésti a jež sobě ohraditi dáti mohl bez překážky strany druhé, dědicův a budoucích jich.
Co se pak toho protrženého toku od týchž Doudů pod týmž mlýnem Doudovým dotýče, týž tok vedle téhož v nově protržený, aby ostával týmž Doudům, dědicům a budoucím jich dědicům
a to urozenému Panu Janovi Mladšímu Lukaveckému z Lukavce a na Chlumě, dědicům a budoucím jeho za sumu sedmdesáte pět kop grošův českých, kteroužto sumu on Pan Jan Mladší Lukavecký ihned hotovými penězi Panu Adamovi Studeneckému z úplná zaplatil a odvedl.
Kdyby která koliv strana potřebu svou, dědicové a budoucí jich uznali, budou moci přijdouc k deskám zemským tuto smlouvu do desk zemských sobě bez překážky druhé strany dáti vložiti,
a což koliv námi svrchu psanými smlouvci mezi dotyčnými stranami smluveno jest to jsou sobě jakž na poctivé lidi rytířské náleží bez přerušení zdržeti a tomu všemu dosti učiniti připověděli.
Na potvrzení a zdržení toho všeho my napředpsaní smlouvcové též prodávající i kupující pečeti naše vlastní k těmto smlouvám přitisknouti jsme dali.
Originál textu i s pečetěmi - Monasterium.net
2. Druhá nám známá informace:
Další nejstarší datum zmiňuje historik August Sedláček ve svém obsáhlém díle „Hrady, zámky a tvrze království českého“ v 12. díle „ČÁSLAVSKO“. V části, která popisuje historii hradu Chlum se na str. 212 píše následující:
„Krátce po těchto dobách držela Chlum Alžběta Ostrovcova z Malovic, od nížto jej koupil r. 1590 Václav Sádovský ze Sloupna. Týž zemřel r. 1598, odkázav kšaftem svým statek Jiříkovi synu svému, až by došel 20 let. Řečený Jiřík, muž vzdělaný, přítel Karlův ze Žerotína a obhájce bratří českých, prodal (vkladem r. 1604, 5. října) zámek Chlum s dvorem poplužním při témž zámku, pivovárem, sladovnou, štěpnicí, chmelnicí, zahradami, lukami, městečko, vsi Čejkovice, Lhotu Bohunkovu, Opatovice, též mlýn, jenž slove Doudovský pod Opatovicí na potocích, dvůr Zbýšovský s poplužím, Janovi mladšímu Lukaveckému z Lukavce za 14.000 kop grošů míšenských……………“ *)
3. Nám známá a ověřená informace
V Berní rule (r.1654) je v Opatovicích zmiňován chalupník Jan Dauda
V Tereziánském katastru v originálu fasse (berní přiznání, panství Krchleby, inv. č. 941) je zpsáno: „Opatovice – majitel v berní rule Jan Dauda míval, tyto role jsou potažené v krchlebský tabely ponievadž při mlejně pansky daudovským se vynacházejí“
V Tereziánském katastru (panství Krchleby, inv. Č. 847) bylo v roce 1713 uvedeno: „Daudovewer: 1 Mahlmühl, 1 Stampfen (stoupa)“
Tolik ze zjištění v historických materiálech uložených v NA v Praze, za což děkujeme paní PhDr. Lence Matušíkové.
Je možné, že během dalších hledání především v archivech panství a statků různých rodu se objeví další informace staršího data. Tato jsou pravděpodobně uložena v SOA Třeboň.
Technické řešení okolí mlýna
Stejně jako je zajímavé získat rok založení mlýna, tak je zajímavé i to jak vlastně mlýn vypadal, jak byl velký, jak se k němu jezdilo a další doplňující otázky. Tyto naše otázky asi zůstanou navždy nezodpovězeny, leda že by se podrobně mlýn popisoval ve spisech panských archivů. Přesto něco o velikosti a stavbě mlýna dnes můžeme zjistit a to z vložky do VODNÍ KNIHY, která byla uvedena v život v roce 1872 na základě Zemského zákona pro Čechy č. 64 ze dne 28. srpna 1870.
Podle tohoto zákona se dne 21. srpna 1891 konalo zapsání tohoto mlýna do vložky č. 50 k Vodní knize uložené u Okresního úřadu Čáslav. Zde se cituje že mlýn patří J.J. knížeti Karlu ze Šwarzenberku, kde se m.j. píše následující:
Protokol
Sepsaný dne 21. srpna 1891 ve mlýně Doudovském patřícím J.J. knížeti Karlu ze Švarzenberka.
Věc
O kterou běží jest výnosem ck. Okresního hejtmanství v Čáslavi z dne 8. srpna 1891 č. 8430 na dnešní den ustanovené komisionální jednání v příčině zasazení normálního znamení při mlýně Doudovském. Komisionální jednání dělo se v přítomnosti níže podepsaných a byl sepsán nález komisionální:
Mlýn leží na potoce Klejnarce a voda se mu zdýmá stálým jezem se dřeva a kamena zhotoveným, který ve světlosti 13,2 m dlouhý jest. Na jez tento resp. na jeho pevnou konstrukci dávají se nástavby 25 ctm vysoké. Od jezu vede se voda stavidlem 1,55 m širokým do náhonu, jehož šířka obnáší 1,20 m a jenž ústí do malé nádržky kterouž se před mlýnem nachází. Do této nádržky ústí direktně potůček od Zbožňova a Opatovic přicházející, z něhož voda přirozenou hrázkou z kamene a hlíny do nádržky se svádí. Z nádržky vede se voda dvěma stavidly 40 ctm ve světlosti širokými na 2 mlýnská kola, která jsou na vrchní vodu zařízená. Kolo horní žene obyčejné české složení s kamenem 88 ctm v průměru měřícím. Kolo spodní žene francouzský kámen téhož průměru, jenž jest připojen k obyčejnému složení a mimo to pro zvláštní potřeby moučnému cilindru s potřebnými vytahováky. Při jezu zřízen byl kontrolní bod, jehož poloha z následujícího náčrtku patrna jest. Normální hladina vodní ustanovená jest vrchní hranou nástavků 25 cm vysokých, které se kladou na záplavu stálého jezu.
Náčrtek popis – kontrolní bod, forma kontrolního bodu
Vodorovná čárka znamení které na skále tesáno jest, značí kontrolní bod. Provedeným nivelováním zjištěny byly následující roviny stažené na jednu horizontální rovinu nade všemi zaměřenými body myšlenou a sice:
1. Kontrolní bod čili cejch: 0,20 m
2. Pevná záplava stálého jezu uprostřed: 1,94 m
3. Vrchní hrana nástavků a normální hladina vodní: 1,69 m
Dle toho leží kontrolní bod o 1,43 m výše nežli vrchní hrana nástavků a o 1,68 m výše než záplava stálého jezu.
Ze strany obecního úřadu v Opatovicích a sousedů hraničních není ničeho proti zasazení normálního znamení ničeho k namítání.
Josef Cholt, starosta
František Sojka
František Holoubek
Tímto byl protokol skončen a podepsán
Kořínek, ck okr. Sekretář
Jiří Vorel
V.Červinka, ck stav. Adjunkt
Takto byl ve skutečnosti poprvé dokladován a popsán technicky i místopisně Doudovský vodní mlýn. Během dalších let docházelo ke změnám v majetnictví i v pronájmu tohoto mlýna a patrně i technickým úpravám. Tyto podrobnosti se pokusíme získat z dalších historických zdrojů. Kdy byl mlýn demontován či zbořen a další možné informace. Dnes je existence mlýna patrná z budovy vlastního mlýna bezu technického zařízení a dalšího domu, který sloužila a to i dnes jako obydlí.
Na www stránkách o vodních mlýnech je Doudovský mlýn zachycen již jako současný objekt s třemi historickými mapami – VodníMlýny.cz
Kdo byli majitelé mlýna a kdo byli mlynáři
REKAPITULACE MOŽNÉHO MAJETNICTVÍ V TOMTO PŘÍBĚHU
Kupní smlouva pro Jana Vocáska byla napsána takto: Obsah smlouvy
Originál smlouvy: digi.ceskearchivy.cz
Majiteli či mlynáři v nájmu byli v další době následující:
V Doudovském mlýnu působil po roce 1864 Antonín Krupka, syn mlynáře na Budíkově čp. 22, okr. Humpolec. Před tím působil nejméně do roku 1859 jako „pilař“ na opatovické pile čp. 15. V roce 1869 si pronajal Doudovský mlýn. V tu dobu v roce 1859 nastupuje do opatovické pily jako „pilař“ Josef Rokos a v několika následujících letech se vystřídá s Antonínem Krupkou v Doudovském mlýnu. Stane se to, podle matriky, když 20. března 1869 je uváděn u Doudovského mlýna nájemce Antonín Krupka, syn mlynáře v Budíkově čp. 22, okr. Humpolec.
Pokračujeme výpisem z katastrálního úřadu v Kutné hoře: (opis originálu !!)
Zdrojem informací jsou hlavně kroniky narozených, kde je zapsán datum narození, povolání rodičů i jména kmotrů.
Manželka Josefa Rokose, byla Antonie roz. Dvořáčková (*1846, +16.11.1877) též pocházela z rodiny mlynáře Václava Dvořáčka ve Zbýšově čp. 4. Z matriky narozených je zajímavé i to, že kmotrem všech jeho narozených dětí byl vždy mlynář Václav Dvořáček z Miřátek nebo tentýž potom ze Zbýšova čp. 4. nebo mlynář Karel Vítek z mlýnu v Kluckých Chvalovicích. Prostě, mlynářské řemeslo drželo při sobě. Mlýn v Miřátkách byl Jiříkovský mlýn u Uhelné Příbrami.
Z dat v matrikách narozených se najednou objevily zajímavé souvislosti, a sice kdo a kdy jak pracoval mezi třemi mlýny – zbýšovským, doudovským, dobrovítovským a opatovickou pilou.
Zde se nabízí moment, kdy Josef Rokos v roce 1871 odchází z pily v Opatovicích čp. 15 a kupuje polovinu Doudovského mlýna, ale není jasné od koho (od Plačka ??), poté v roce 1880 dokupuje druhou polovinu a stává se majitelem mlýna. Ten pak v roce 1886 prodává knížeti Schwarzenbergovi. V následných letech řemeslo mlynářské vykonává jako nájemce.
Z inzerátu je pravděpodobné, že se k výkonu mlynáře na pronajatém panském mlýnu objevuje jméno Dvořáček. Jeho předci byli mlynáři na Jiříkovském mlýně mezi Vepříkovem a Miřátky (JV od Habrů).
Josef Dvořáček (patrně syn mlynáře z Jiříkovského mlýna) byl nájemcem hospody ve Zbýšově čp. 7 a bydlel v čp.4, v panském mlýně ve Zbýšově. Jeho dcera Antonie byla manželkou Josefa Rokose, syn Josefa Dvořáčka, Václav byl mlynářem, nájemcem panského mlýna čp.4 ve Zbýšově.
V matrice se nachází informace, že Jan Rokos, bratranec Josefa Rokose, je „pilařem“ v Dobrovítově čp. 37. Otec Josefa Rokose Karel Rokos, byl též mlynářem výminkářem v Dobrovítově čp. 38 na důchodě, později odešel za Josefem do Doudova, kde zemřel.
Děti Josefa Rokose z prvního manželství s Antonií roz. Dvořáčkovou *1846 – +16.11.1877
Bohumil Otokár (*23.9.1866 Opatovice čp.15)Gabriela Marie (*3.1.1868 Opatovice)
Jaroslav Jan (*3.5.1869 Opatovice) - (+14.8.1869)
Jaroslav Josef (*13.10.1870 Opatovice) - (+1924)
Ladislav Josef (*7.7.1872 Opatovice čp.18) - (+20.5.1951 Kolín)
Richard Kamil Josef (*7.10.1875 Opatovice) - (+12.3.1951 Hraběšín)
Arnošt Václav (*2.9.1877 Opatovice) - (+16.12.1898 Opatovice)
Děti Josefa Rokose z druhého manželství s Aloisií, roz. Poklopovou *16.2.1857 - +12.7.1923
Karel (*24.2.1880 Opatovice) - (+18.5.1898 Opatovice)Božena (*25.1.1882 Opatovice) - (+22.1.1947 Čáslav)
Emilie (*4.3.1884 Opatovice) - (+7.9.1904 Čáslav)
Anna (*8.6.1887 Opatovice) - (+25.12.1968 Č.Budějovice)
Josef Alois (*19.6.1889 Opatovice) - (+28.10.1889)
JAK BYL UKONČEN PROVOZ DOUDOVSKÉHO MLÝNA
Z knihy katastru vodních děl fond Okresní finanční ředitelství Čáslav, má Doudovský mlýn č. 27, uvedený je na jméno Richard ROKOS, lze získat informace a utvořit si následující závěr:
Zda byl provozován mlýn za I. sv. války není popsáno.První záznam je 1.1.1923 a sice se zde píše:
„Mlýn má dvě kola na vrchní vodu – Q=79 litrů, H=3,35m, účinnost= 65%
Poháněné zařízení – 1 český kámen, 1 francouzský kámen a 1 stolice.“
V tomto výpisu je záznam ze dne 9. prosince 1931:
„Vodní dílo v prosinci 1931 je zapečetěno pro nezpůsobilost k užívání.“
Stav k 1.1.1937:
„Ve mlýně byly dvě kola, která byla zrušena v roce 1931 a mlýnské stroje odvezeny.“
Z dotazů u rodinných potomků pana Rokose se podařilo získat některá vyjádření, která potvrzují zde některé části informací. Např. že po I.sv. válce se převážně jen šrotovalo obilí (1928 ??).
A na závěr něco málo z mlynářské terminologie:
Mlynářská chasa:
Prášek – mlynářský učeň, který vypomáhal při různých pracích ve mlýně, pracoval za stravu, ubytování a dohodnuté týdenní kapesné
Tovaryš – vyučený mlynář, pracoval ve mlýně za kolísavý plat, spíš úkolová mzda, pracoval za stravu, ubytování a dohodnuté týdenní kapesné
Mládek – vyučený mlynář s praxí, samostatně pracující za stálý, někdy úkolový plat, ve mlýně se stravoval, měl i ubytování na „šalandě“
Stárek – mlynář s víceletou praxí, pracoval ve mlýně a současně řídil činnost „chasy“, obsluhoval zákazníky!
Otec – byl zpravidla majitel mlýna nebo jeho nájemcem, také většinou pracoval ve mlýně a staral se o něj, hlavně pečoval o vodní dílo a jeho příslušenství
Panímáma – manželka „otce“, dbala o domácnost, děti a hospodářství, v případě ovdovění převzala povinnosti otce
Vandrovní tovaryš:
Bylo zvykem, že po vyučení se mladý mlynář vydal do světa na zkušenou. Mnohdy prošel více zemí v tehdejším Rakousku-Uhersku a pozdržel se ve mlýnech, ve kterých pomáhal a sbíral zkušenosti. Mnohdy se naučil rozumět i cizí řeči. Jako tehdejší vnitrostátní i služební průkaz mu sloužila „vandrovní knížka“, vydaná na základě císařského nejvyššího patentu z 24. února 1827.
V ponaučení se píše:
„Při vstoupení do díla odevzdá se knížka dávateli díla, aby ji u sebe uložil. Při vystoupení z díla dojde dávatel s dělníkem a vandrovní knížkou k obecnímu představenému a udá tam spravedlivě, jak dlouho dělník v díle byl a jestliže se obratně, pilně a věrně zachoval. Tyto vlastnosti dosvědčí a jedno i druhé zapíše obecný představený do vandrovní knížky a stvrdí razítkem. Kdyby vysvědčení stran těch vlastností nemělo býti dobré, zapíše se jen, jak dlouho dělník v díle byl a nebo toliko to, co mu jest ku prospěchu..“
Obdobou této knížky byla „Čelední knížka“, kterou vydávala obec svému domorodci, který šel do světa konat „službu“ třeba v domácnosti. Postup zápisu při ukončení služby byl zcela shodný jako ve vandrovní knížce. Hodnocení služby po celou dobu vypracoval zaměstnavatel a úředník jej zapsal do čelední knížky a potvrdil razítkem. Oslovovala se tato osoba „čeledín“!
Postavení mlynáře ve vsi:
Mlynář byl vždy ve vsi v pořadí vážených a důležitých osob na třetím místě. První nejváženější osobou ve vsi byl učitel. Druhou nejváženější osobou ve vsi byl farář.
Poznámka na konec – i když jsme se nedopátrali skutečného data vybudování Doudovského mlýna, je bez pochyb, že je z doby předbělohorské a spolu s dalšími mlýny v zemích koruny české existoval již v 16. století. Byl zdrojem neživé síly a spolu s větrem pomáhal tehdejším lidem v těžké práci a k rozvoji venkova i měst.
Sestavil ing. Milan Novotný – opatovický rodák
V Pardubicích, 20. března 2019
Poděkování patří všem, kteří mi byli nápomocni:
paní PhDr. Lence Matušíkové, z Národního archivu Praha,
panu Mgr. Michaelu Severovi, ze SOA Zámrsk
paní Haně Pospíšilové, ze SOA Kutná Hora,
panu PhDr. Karlu Dudáčkovi, odbornému radovi, ze SOA Třeboň a
panu Rostislavu Dolníčkovi, genealogovi za korekturu i odborné rady
potomkům Josefa Rokose
Rodokmen rodu Holoubkových
Částečný rodokmen mých předků z Opatovic a kutnohorska
Částečný rodokmen rodu Holoubkových a jejich působení na kutnohorsku. První část rodokmenu zobrazuje pouze fragment z rodu Holoubků, tou dobou měšťanů z Kutné Hory, o kterých se zmiňuje Mikuláš Dačický z Heslova ve svých pamětech. Druhá část rodokmenu je pak již daleko detailnější, ačkoliv na konci 17.stol. zřejmě chybí některé zápisy v matrice a nepodařilo se mi vypátrat všechny osoby nebo data narození a úmrtí. I když mezi oběmi částmi rodokmenu je časová mezera a dodnes se mi nepodařilo zjistit propojení, tak je jasně patrné, že pozdější rod šenkýřů (a s tím občas spojené i řemeslo řeznické) byl pokračováním hostinského a řeznického řemesla, které se objevuje i v prvním rodokmenu. Druhý rodokmen začíná v Dobrovítově, kam se pravděpodobně koncem 17.stol. Holoubkovi přistěhovali. V pobělohorské době byly některé vesnice dost vylidněné a pobořené, takže je majitelé panství osazovali lidmi z jiných svých panství, kde bylo lidí více. Domnívám se, že v případě Holoubkových tomu bylo právě tak, jelikož v Berní rule (r.1654) ani v Soupisu poddaných (r.1651) nejsou v žádné z okolních vesnic uvedeni. Poprvé se zde objevují jako svědci na svatbách a křtech až v 80.letech 17.stol.
Za povšimnutí stojí Jan Šoltys z Felsdorfu (někdy psáno Šoltys, jindy Šultys), jež si vzal Alžbětu Holoubkovou. Byl jedním z 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. A pak Václav Jiří Holoubek Peristerius (někdy zvaný Kolumbán; Peristerius - řecky holub, Columba - latinsky holub). Byl školním mistrem a pod změněným jménem napsal některé publikace.
V druhém rodokmenu jsem kvůli jeho rozsáhlosti vybral pouze některé osoby a počet ostatních zjištěných, ať už přeživších nebo v dětském věku zemřelých potomků, je uveden na konci každé větve.
Nejstarší zmínky o Opatovicích
Klášter sv. Prokopa získal statky zbýšovské od olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (+ 1150). K němu náležely ves Zbýšov s kostelem sv. Jana Křtitele, Lhota větší (Lhota Táborová) a Lhota menší (Lhota Proboštova), Čejkovice, Opatovice, díl Damírova, Petrovic a Komárova. Zbýšov byl povýšen na proboštství (tj. správa duchovní i hospodářská). Opatové sázavští měli podací právo ke svému proboštství.
Zmínky o proboštstvích kláštera sv. Prokopa - ve Zbýšově a na Dřevíči (Slánsko) před husitskými válkami
Za opata kláštera Alberta se vzdává hodnosti proboštské ve Zbýšově klášterní bratr Racek, což dovolili i zástupci arcibiskupa Arnošta. Jeho nástupcem se v proboštské pozici stal jiný mnich Sázavského kláštera (24.1.1362) jménem Braňsoud. Po smrti Rackově (7.1.1371) bylo svěřeno proboštství bratru Volkmarovi z téhož kláštera, ten se úřadu vzdal 3.10.1377 a 26.10.1377 se proboštem stal dosavadní převor Rubín. Ten byl od opata Petra za věrné klášterní služby odměněn tím, že přidal ke zbýšovskému proboštství též roční platy z klášterních vsí Velké Lhoty, Malé Lhoty, Čejkovic, Damírova, Petrovic, Opatovic a všechny lesy kolem Zbýšova. Tento probošt ale brzy zemřel a jeho nástupcem od 10.4.1378 se stal mnich Přibík.
Zmínky po husitských válkách (po r. 1433)
Většina sázavských statků byla zapsána světským pánům. Dle Fr. Krásla zůstal k výživě mnichů pouze statek Zbýšovský s pěticí vsí kolem a několik usedlostí kolem. Proboštem zbýšovským byl mnich Michal. Pozici si uhájil i díky tomu, že se těšil přízni sousedních pánů z Chlumu a Košumberka. Změna nastala za vlády krále Jiřího z Poděbrad, kdy pan Slavata z Chlumu a Košumberku nastoupil r. 1463 do úřadu hofmistra královského dvora a jako odměnu za službu si vyžádal užívání statku Zbýšovského - listem krále Jiřího ze dne 3.9.1463 se stal pan Slavata doživotním zápisným pánem zbýšovského zboží s kostelním podacím a vším příslušenstvím, tj. vesnicemi Táborovou Lhotou, Čejkovicemi, Proboštovou Lhotou, Opatovicemi a částmi Damírova, Petrovic a Komárova.
Opatovice
Kdysi ves příslušná k proboštství Zbýšov – klášter Sázavský k špitálu sv. Alžběty. Jejich osud byl pak v minulosti dlouho spiat s osudem mocného kdys hradu Chlumu. Roku 1463 zapsal je král Jiřík Slavatovi z Chlumu, 12.února 1487 koupil je od Viktorina z Kunštátu Buhuslav ze Švamberka. Patřily pak městu Čáslavi, které je ztratilo při konfiskaci v roce 1547. 19.prosince 1561 získala je Čáslav opět, ale ihned je prodala s císařským povolením Adamovi Budovcovi z Budova za 522 kop grošů českých. 5.října 1604 prodal je Jiří Sadovský ze Sloupna Janovi ml. Lukaveckému z Lukavce, za měsíc na to (19.listopadu 1604) koupil je bohatý kupec Jan Hanuš ze Šaratic. Opatovice sdílely pak osud Chlumu.
V úterý po sv. Mikuláši roku 1574 propustil císař Maxmilián II. Divišovi Slavatovi z Chlumu ze závazku manského Čejkovice, Třebonín, Hraběšín, Opatovice a Klucké Chválovice.
Po konfiskaci pobělohorské konstatováno, že v roce 1636 jsou v Opatovicích 3 sedláci a 2 chalupníci a tvořili součást statku Dobrovítovského s Chlumem a Krchlebami. Dostal je 29.5.1636 de’Voroux.
Roku 1654 patřila k panství třemošnickému obec Opatovice.
Hlášeno v ní: sedláků – 2, chalupníků – 1, zahradníků – 1, polí strychů – 60, koní – 0, volů – 5, krav – 12, jalovic – 18, ovcí – 0, sviň – 3. Bylo v ní pustých gruntů - 5.
Záznam z berní ruly:
Výtah ze soupisu Josefského katastru z roku 1785
Ves Opatovice k obci Šebestenické připojena a přináležící (k obci Šebestenické jsou přivtěleny vesnice Opatovice, Zbejšov a Krchlebská Lhota).
Jmenovaný biskup královéhradecký zavítal na své cestě po farách v kraji čáslavském 25.listopadu 1783 do Ledče. Tam byl ubytován na zámku. Do Ledče se odebral i opatovický farář Michna. Slyšme, co o této události zapsal do pamětní knihy církve Opatovické: Jeho biskupská milost ukázal se ke mně s celou přívětivostí, ano i při obědě mne podržel. A když jsem mu předložil prosbu mých posluchačů na panství Ledečském, zdali by mohlo býti, abych jim na některé vesnici služby Boží vykonávati mohl každou třetí neděli, on odpověděl, že ovšem se to může státi, ale že tu třeba vyžádati si k tomu svolení na sl. krajském úřadě. Povolení dáno bylo 11.prosince 1783 a farář Michna konal pak služby Boží v Číhošti ve světnici Matěje Dvořáka.
Počet obyvatel v Opatovicích:
1843 – 32 domů – 235 obyvatel
1890 – 32 domů – 173 obyvatel
1900 – 35 domů – 174 obyvatel
1910 – 35 domů – 177 obyvatel
1921 – 35 domů – 182 obyvatel